Malajsie 2 – Perhentian Islands, Putrajaya

Po příletu z Hong Kongu jsme se opět ubytovali v čínské čtvrti Kuala Lumpur, kde jsme strávili pár dní zejména “úřadováním a papírováním” a chozením po blízkém okolí. Teprve až v pondělí jsme se nočním autobusem vydali na Perhentian Islands – ostrovy na severovýchodním pobřeží kontinentální Malajsie, kde podle informací a cestopisů měl být “svatý klid”.

A to můžeme jenom potvrdit. V levných ubytováních mají elektřinu jen od sedmi večer do sedmi ráno (abyste na záchodě viděli, jestli jste správně 🙂 ), ostrůvky jsou relativně malé (my jsme ten náš přešli na šířku asi za 20 minut), moře je čisté a Slunko pálí celý den.. Naprostá pohoda a klid..

Perhentian Islands jsou navíc výborný výchozí bod na potápěčské expedice – moře je tady podobně hezké jako v Indonésii, ale není to zatím tak profláklé místo jako kdekoliv na Bali, Lomboku, Gili nebo jiných východoindonéských ostrovech.

Strávili jsme tu sice jenom tři dny, ale klidně by se dalo více. Pro relaxaci to bylo skvělé místo. Plus teda na pláži každý večer fungovalo několik nočních barů a restaurací s rybama a mořskýma potvorama (poprvé jsem si dal žraločí maso a bylo skvělé!), pivkem i třeba s vodními dýmkami, takže vyžití maximální..

Skoro se nám nechtělo vracet zase zpátky do KL, ale čekaly nás další výlety. V sobotu 2.6. jsme si udělali krátký výlet na jedno z předměstí – do Putrajayi. V podstatě se jedná o téměř úplně nové město, které slouží jako sídlo vládních budov (palác sultána, premiéra, budovy ministerstev..) a rezidenční oblast. Plus tady mají jednu z nejhezčích mešit, které jsme zatím viděli (i když je růžová 🙂 ).

Po návratu jsme si koupili autobusové jízdenky do Singapuru a v neděli ráno čekali na zastávce na další cestu..

Hong Kong 2 – Victoria Island

Před cestou na letiště před letem z Taiwanu jsme skoro nespali, takže první den jsme se akorát dospávali a chystali na večerní párty u jednoho z kamarádů. Rozhodli jsme se vzít část zásob slivovice a nechat místní ochutnat náš skvělý nápoj, ale že jich polovinu zvládneme během večera opít z několika malých panáků, to jsme nečekali.. Ups 🙂

O víkendu jsme se vydali na místní typické jídlo Dim Sum (knedlíčky plněné masem nebo jinými ingrediencemi) a pak akorát do muzeí vesmíru a historie, protože venku opět pršelo. Asi jsme si mraky přivezli s sebou z Taiwanu.. Bohužel mraky taky znemožnily podívat se na prstencové zatmění Slunce – tak snad zase za pár let 🙂

Teprve až poslední dva dny před odletem a se udělalo hezky a my jsme se dokázali dostat na turistická místa hlavně na Victoria Islandu: ke katedrálám; na vyhlídku v budově Bank of China; k velkému sedícímu Buddhovi, kam se člověk dostane jen lanovkou; na vrchol ostrova (“The Peak”), kam vede zubačková tramvaj z 19. století; prošli se obrovskou tržnicí Mon Kok..

A teda zase i hodně jedli – v čínské čtvrti na další speciality, u kterých si nepamatuju názvy, do mexické restaurace na tacos.. Pak už nám zbývala jen cesta na letiště a 23.5. jsme odletěli zpět do Kuala Lumpur, abychom si konečně prohlídli i další místa v Malajsii..

Taiwan – Taipei, Kaohsiung

Výlet na Taiwan byl narozdíl od Hong Kongu dost neplánovaný. Vlastně jsme se pro něj rozhodli někde na Bali, spočítali jsme si totiž, že víza do Vietnamu by nás jednak stála dost peněz a jednak bychom na ně někde museli čekat. Tak jsme škrtli celý Vietnam (prý je stejně lepší tam strávit víc než dva týdny) a místo toho přidali týden na Taiwanu, kde jsme navštívili kamarádku Petru (je tady na ročním studijním pobytu) a mohli u ní přespat.

Hlavní město Taipei je podobně moderní metropolí jako Hong Kong. Linky metra jsou sice jen tři, ale obsluhují všechna podstatná místa, která jako turista chcete navštívit. Památník generála Čankajšeka s přilehlými budovami národního divadla a národní koncertní síně, staré železniční nádraží, prezidentský palác, druhou třetí nejvyšší budovu světa Taipei 101.. Mezi jednotlivými místy se dá navíc chodit i pěšky (není to tak daleko), po neuvěřitelně širokých bulvárech (není problém šest jízdních pruhů v každém směru) nebo skrz parky a náměstí. Všude panoval čilý stavební ruch – od přestavby stadionu po stavby nových nákupních center.

Pro nás byla největším zážitkem návštěva Taipei 101, přes 400 metrů vysoké věže, kde nás rychlovýtah vyvezl do 89. patra za 37 sekund (nejrychlejší výtah světa), s panoramatickou vyhlídkou na zbytek města, technologické centrum na jednom z předměstí (“Silicon Valley”) i hory, které Taipei obklopují.
Po Taipei jsme se podívali i na jihozápad ostrova, do města Kaohsiung, ze kterého jsme plánovali několik výletů. Nakonec jsme kvůli špatnému počasí (furt pršelo) stihli akorát centrum města (noční trh) a severní konec města u Lotosového rybníku. A taky se potkat s Monikou, další naší kamarádkou, která tady žije.

Vsuvka: Celkově nás na Taiwanu překvapila modernost a technologie spojená s neuvěřitelnou čistotou. Děti do škol chodí každý den o hodinu dříve, aby si nejdříve uklidily a až pak začína výuka. Řidiči autobusů, kteří jsou zároveň majiteli vozidel, mají povinnost mít vevnitř čisto, jinak přijdou o licenci. Ani na hlavních turistických místech jsme neviděli ležící odpadky.. Dost viditelný rozdíl třeba proti Indonésii..

Taiwan byl taky skvělým gastronomickým zážitkem. Místní jídlo nám opravdu velmi chutnalo a poslední večer, kdy jsme si dávali hot pot, tedy “horkou konvici” (máte hrnec s horkou vodou na minisporátku, objednáte si zeleninu/maso/oboje a pak si házíte do konvice položky dle chuti a ony se za pár minut uvaří), byl už jen takovou skvělou tečkou. Pokud Taiwan má v plánu postavit svou reklamní kampaň pro lákání turistů na jídle, myslím, že udělá správně..

Vsuvka: Akorát teda s angličtinou to bylo asi nejhorší, co jsme zatím zažili. Pokud v Taipei ještě semtam někdo anglicky tuší a u jídel jsme našli pár srozumitelných popisků (stejně jsme vybírali podle obrázků), na jihu ani ťuk. Oni teda podle informací od místních a od studentů anglicky umí a nejspíše i relativně dobře, ale hrozně se bojí udělat chybu a tím se před Evropanama/Američanama ztrapnit, tak radši nemluví vůbec.. Což sice chápu, ale v cestování to moc nepomůže 🙂

Po necelém týdnu v Čínské demokratické republice (ano, tak se Taiwan oficiálně jmenuje) jsme se vrátili do Hong Kongu..

Hong Kong 1 – výlet lodí, Macau

Návštěva Hong Kongu byla položkou na seznamu, kterou nebylo možné škrtnout. Zahrnovala totiž setkání s Martinem, mým kolegou z praxe v Kostarice, se kterým jsme se přes pět let neviděl. A taky jsme se chtěli podívat, jak vypadá tenhle neuvěřitelně moderní kus světa, kde jsou tři oficiální jazyky a jeho obyvatelé mají dvojí občanství.

Hong Kong byl pro nás samé překvapení. Už dopředu nám Martin nabídl, že můžeme přespat u něj, čímž nám odpadlo hledání ubytování. Těšili jsme se na bydlení na venkově (“countryside”) v 58. patře mrakodrapu, ale že jich tam těch mrakodrapů bude na pár metrech čtvrerčních asi třicet plus dalších deset ve výstavbě, že každý komplex má vlastní bazény (alespoň jeden vnitřní a jeden venkovní), posilovnu, masáže a tak vůbec, že to všechno jen nějakých 40 minut od centra města metrem, to jsme nečekali. Prý takhle vypadá každý konec metra, protože lidí tu přibývá a kvůli vysokým nájmům jsou ochotní se stěhovat dál od centra..

Taky návštěva doktora byla vcelku příjemná (místo doktora v bílém plášti nás přivítal byznysmen v obleku) a bezproblémová, Markét dostala alergickou reakci asi na nějakého brouka. Ale nic, co by antibiotika a mastičky nespravily..

Další moment, kterému jsme nechtěli věřit, přišel v sobotu, kdy se z projíždky lodí vyklubalo plavání v moři, opalování na palubě člunu, vyhrávání latino hudby a konverzace ve španělštině.. Cože? Nenasedli jsme na špatné letadlo?

O tom, že jsme správně, nás přesvědčovaly všudypřítomné stánky s jídlem (velmi dobrým!), prodejny jakékoliv elektroniky (v Hong Kongu neplatí čínské daně, takže tu mají např. velmi levné telefony) a taky módní obchody známých značek, před kterými čekaly fronty na vstup. Ano, ve špičky a v době nových kolekcí a/nebo výprodejů mají obchody jako Prada nebo Gucci před vchodem sekuriťáka, který pouští dovnitř jen předepsané množství zákazníků. Bohatí Číňani z kontinentu tak musí čekat až hodinu, než svoje juany můžou utratit za kabelky nebo boty..

Na neděli jsme měli domluvenou cestu do Macau, bývalou portugalskou kolonii, v současnosti známou jako asijské centrum kasín a jiného hazardu. Stejně jako Hong Kong má v Číně status autonomního regionu, proto zde existuje trochu jiná legislativa. A zejména moc peněz. Macau má podle posledních výzkumů už větší tržby než Las Vegas a na městě je to poznat. V samotném centru moc ne, ruiny katedrály sv. Pavla na kontinentální části jsou obklopeny změtí úzkých uliček, ve kterých se dá snadno zabloudit (vyzkoušeno), ale na dvou dalších ostrovech, které Macau tvoří, už je vývoj velmi dobře poznat.

Hlavně díky tomu, že ze dvou ostrovů vytvořili jeden. Celý průliv je uměle zasypaný, aby nemuseli stavět další a další mosty. Uprostřed nechali jen jezero, ale myslím si, že ani to tam dlouho nezůstane. Místo MHD je lépe použít kasínové busy – jsou zdarma a jezdí mezi hlavními body města – přístavem, letištěm, centrem a teda i těma kasínama, u kterých se dá mezi jednotlivýma linkama přestoupit.

Letiště má novou ranvej – na novém umělém poloostrově, ze kterého vedou jenom příjezdové dráhy k budově letiště. Přístav se modernizuje, asi aby zvládl ty zástupy Číňanů, kteří sem přijíždějí utratit své peníze. Kasíno a nákupní centrum Venetian má rozlohu několika fotbalových hřišť a je celé zastřešené – na stropě jsou obrázky modré oblohy s bílými mráčky, která je podsvícená a tvoří dojem slunečního svitu. Obchůdky vypadají architektonicky jako Benátky, včetně gondoly plovoucí na umělém kanálu. UVNITŘ toho obchoďáku..

Po tomto zážitku plném luxusu a utrácení (ne našeho) jsme byli velmi zvědaví, co nám ukáže Taiwan, kam jsme se vydali v pondělí čtrnáctého května..

Indonésie 6 – Jáva (Surabaya, Malang)

Po třech hodinách ve vlaku jsme dorazili do Surabayi, která se měla stát naší základnou pro poslední týden v Indonésii, jenže zklamání. Město samotné sice má několik zajímavostí (pomník osvobození, katedrálu), svezli jsme se tříkolkou becakem (tomu chlapíkovi, co šlapal do pedálů, jsme to moc nezáviděli), ale jinak je to jenom průmyslové centrum a přístav. A hlavně jsme měli smůlu na ubytování.

V tak otřesném hotelu jsme nespali za celý pobyt, usnul jsem až ve tři ráno po zabití sedmnácti komárů, utopení tří švábů a rozplácnutí asi deseti dalších brouků, co mi lezli po posteli (musím si někde najít, jestli to byly ty štěnice nebo ne). A ze strany hotelu absolutní neochota něco řešit. Ok, jedeme pryč.
Další den ráno jsme vyrazili na nedaleké nádraží pro lístky. Čtyřhodinová cesta do Malangu třídou Economy, dva lidi, prosím. 8000 rupií, OK, cože, za oba? Čtyři hodiny ve vlaku a my za to každý dáme 8 korun? Heh, tak jo, hádat se nebudem.. 🙂

V Malangu jsme si našli výborné ubytování, za podobnou cenu, bez brouků, se snídaní u rybníčku, rychlým internetem.. A ještě jsme potkali německý pár a jejich indonéskou kamarádku, kteří nám ukázali několik dobrých místních restaurací a dali tipy, co je k vidění okolo. Taky nám vysvětlovali jak Malang vznikl – prý ho založili Holanďani, protože je to evropštější teplota (tedy chladněji než všude okolo) a je to naprostá placka (tedy úplné Holandsko :).

Nám to teda jako placka úplně nepřišlo, zvlášť když jsme se na motorce vydali hledat okolní města a chrámy v lesích a na horizontu jsme viděli několik hor s vrcholky v mracích. Ale zima byla, to jo, přechod ze 43 stupňů v Yogyakartě do 25 v Malangu byl poznat. Taky jsme kvůli tomu zalehli s nachlazením a kromě několika výletů jsme v podstatě ten týden proleželi s teplým čajem a kafem.

Zajímavosti a tipy: 1) V Surabayi mají mrakodrap ITC, který se oficiálně jmenuje International Trade Center, ale místní mu říkají International Telephone Center. Nic jiného než asi 250 stánků s novými i použitými telefony, jejich opravny a prodejce příslušenství totiž v jeho 7 patrech nenajdete. 2) V Indonésii se platí nejenom vstupní vízum, ale také “výstupní poplatek”, oficiálně nazvaný jako letištní taxa. Jeho výše záleží na tom, odkud letíte a zda se jedná o vnitrostátní nebo mezinárodní let. My jsme platili 150 tisíc IDR každý, ale Jakarta by prý měla být levnější. Hlavně – musí se platit cash..

Zaplatili jsme si odvoz přímo z Malangu na letiště Surabaya a ve středu 9.5. jsme odletěli zpět do Kuala Lumpur. Po noci strávené v našem oblíbeném Chinatownu jsme se další den vydali zpátky na letiště, čekaly nás tři hodiny v letadle do Hong Kongu..

Indonésie 5 – Jáva (Yogyakarta)

Po nekonečných deseti hodinách jsme se celí rozlámaní dostali do Yogyakarty. Je to středně velké město v centrální části Jávy, nedaleko jižního pobřeží, a kdysi bývalo hlavním městem celé oblasti. Pozůstatky z dob holandské nadvlády je možné vidět například při návštěve paláce Kraton v centru města nebo pevnosti nazvané Fort Vredeburg.

Obojí jsme si prohlídli, ale tyto stavby nebyly důvodem, proč navštívit Yogyakartu. Tím byly dvě z mnoha indonéských památek UNESCO – starobylé chrámy Borobudur a Prambanan. V Indonésii mimo Holanďanů zanechali svou stopu na začátku 19. století i Britové, paradoxně nalezením obou těchto významných chrámů.

Zajímavosti a tipy: 1) Borobudur je buddhistická památka, Prambanan je hinduistický. Narozdíl od všech ostatních míst, kde se vstupné nevybírá, tady se poplatek platí. 130k IDR do Borobuduru, 120k na Prambanan. Místní platí cca čtvrtinu.. 2) Je dobré se na obě památky vydat jindy než o víkendu, viz další odstavec. 3) Palác Kraton je velkými těžkými dveřmi uvnitř rozdělen na dvě části, cizince tak místní Indonésané nutí kupovat si vstupné dvakrát. Ve vymýšlení pastí na turisty za účelem vytažení peněz jsou mistři, to se musí nechat.. 4) Fort Vredeburg má uvnitř stálou expozici popisující historii města, s fotkami a dobovými materiály z dob Britů, Holanďanů, japonské okupace během války i boje o samostatnost. Na jedno odpoledne můžu doporučit.

Samotná návštěva obou památek se dá stihnout během jednoho dne, pokud si člověk přivstane, v nabídce cestovek jsou i samostatné výlety na západ nebo východ Slunce. My jsme odjížděli v 6 ráno a ve dvě odpoledne jsme byli zpátky a obědvali. Ovšem zádrhel nastal hned po vstupu do areálu Borobudur – v sobotu jsou všechna místa plná studentů z místních základních a středních škol. To by samo o sobě nevadilo, kdyby jim jejich učitelé angličtiny nedali úkol, že musí polapit všechny cizince, udělat s nimi interview a hlavně se s nimi vyfotit. Po jednom!

Když nám kvůli neustálému focení desítek fotek (na mnohem lepší telefony než jsou ty naše..) pomalu začínal docházet čas, začali jsme být na místní školáky fakt nepříjemní. Nou, nou foto, nou tajm, hehe, toho Francouze čapli taky, how does it feel to be a superstar? 🙂 Nakonec jsme si obě památky jakž takž prošli, ale teda zážitek nic moc. Aspoň jsme v parku okolo Borobudur narazili na sloní výběh s jezírkem, kde jsme na chvíli dělali fotky my.

Po několika dnech v Yogyakartě, rozloučení s Holanďany a tříhodinové frontě na lístky na vlak jsme se ve středu 2. května vydali do Surabayi, odkud nám další středu mělo letět letadlo.

Indonésie 4 – Jáva (Probolinggo, Bromo)

Cesta trajektem na ostrov Jáva probíhala klidně a bez problémů. Přemýšlím, kolik ještě dopravních prostředků jsme tady nevyzkoušeli, když už máme za sebou letadlo, autobus, minivan, tuk-tuk, auto a loď. Asi už jenom ty místní tříkolky (“becak”)..

V plánu jsme měli návštěvu alespoň jednoho národního parku na východním pobřeží Jávy, buďto Baluran National Park (“indonéská africká step”) nebo ten druhý park kam se dalo jenom blbě dojet. Po vystoupení z trajektu jsme potkali kluka a holku z Holandska, kteři měli namířeno dál do vnitrozemí do Probolingga a do národního parku Bromo. Po chvilce váhání jsme se rozhodli přidat se k nim a národní parky vynechat. Aktivní sopka byla dostatečným lákadlem.

Cestu jsme absolvovali místním autobusem a celých pět hodin jsme se nestačili divit, kolik různých prodejců se u nás stačilo vystřídat. Rýže s kuřetem, krekry, slané tyčinky, nápoje. A jako třešnička na dortu postupně několik hudebních skupin místních teenagerů s neuvěřitelně rozladěnými kytarami a zpěvem podobných kvalit. Jako kulturní zážitek dobré, ale jinak..

Vsuvka: Autobusový terminál v Probolinggu je tak nechvalně známý podivnými živly taxikářů a prodejců zájezdů, že to dotáhl až na samostatnou kapitolu v Lonely Planet. Podařilo se nám proběhnout jejich zástup s vymyšlenou historkou o rezervaci v hotelu, který jsme viděli při příjezdu z okna. Ale nenapadlo by nás, že v něm nakonec budeme spát..

Na další den jsme si nechali naplánovat dvě cesty – první z nich brzo ráno na východ Slunce nad aktivní sopkou Mount Bromo. Nevím, proč jsem souhlasil se vstáváním ve 2.50 ráno, ale vyjeli jsme. Nejdřív hodinu klikatými uličkami s usínajícím řidičem a pak další skoro hodinu džípem pod vrchol. Východ Slunce ale stál za to – pomalý přechod stínů, probouzející se ptáci, postupné rozmrzání turistů nahoře..

Zajímavosti a tipy: 1) Součástí cesty džípem je i cesta pod samotný kráter Bromo. Vřele doporučujeme, vystoupání po 238 schodech až na okraj kouřící sopky je zážitek, ale zbavit se pak sirného zápachu a jemného sopečného popela chvíli trvá.

Po návratu na nás už čekal minivan, aby nás posunul dále do vnitrozemí ostrova Jáva, do města Yogyakarta..

Indonésie 3 – Bali (Padang Bai, Lovina)

V Ubudu jsme strávili celkem tři noci a pokračovali do Padang Bai. Poloha u moře slibovala koupání, ale dost jsme se spletli. Označení “přístavní městeško” totiž znamená, že na 300 metrech pobřeží je 200 metrů vyhrazeno pro velké a střední lodě a zbylých sto pak pro loďky místních rybářů.

Na plavce a čvachtavce se trochu zapomnělo – místní automaticky předpokládají, že buďto jedete rovnou na trajekt na ostrov Lombok nebo souostroví Gili Islands, anebo se ubytujete a pojedete se potápět někam dál na širé moře. My jsme sice původně plánovali výlet na některé z ostrůvků, jenže trajekt jel okolo pěti hodin a tolik času jsme si nevyčlenili a navíc, i tam se dá tak maximálně potápět nebo se plácnout k vodě..

Zajímavosti a tipy: 1. Jak jsem už psal, ceny dopravy se můžou značně lišit. “Pomalý” trajekt jede pět hodin, pouze jednou denně a stojí 80 tisíc IDR, naopak “speedboat” to jede hodinu a půl, na Lomboku můžete být nějaké dvě hodiny a ještě se stihnete dostat zpátky. To celé za pouhých 350 tisíc IDR na osobu. 2. V Padang Bai jsou podle průvodců celkem tři pláže. Jedna špinavá od lodí, druhá kamenitá že se v ní plavat nedá a tu třetí jsme nenašli. Asi by byla lepší volba dojet až do Candidasy, která je na druhé straně zátoky (z Ubudu minivanem za stejné peníze).

Tak jsme zůstali v Padang Bai a nad česnekačkou a topinkou (ano, našli jsme českou hospodu! 🙂 jsme rozmýšleli, kam vyrazíme dále. Nakonec jsme se rozhodli objet Bali kolem dokola, což znamenalo vyrazit do oblasti Lovina na severním pobřeží, kam nás zlákala možnost projít se po černých plážích díky nedalekým sopkám.

Část cesty na sever jsme jeli s česko-slovenským párem (překvapivě), ale ti vystupovali na půl cesty v oblasti města Bedugul. Pravděpodobně chtěli navštívit místní botanickou rezervaci nebo horská jezera. Nevíme, ani jsme s nima nemluvili..

Vsuvka: vůbec je to zajímavé, jaké rozdílné reakce vídáme u jiných Čechů, které cestou potkáme. Teď teda nemyslím ty, se kterými jsme byli domluveni předem, ale spíše ty, na které narazíme náhodou po cestě. Od poměrně nadšeného zdravení, přes pár společensky formálních úsměvů (v Padang Bai jsme v jiné restauraci narazili na výpravu 5 párů ve středním věku) až po úplnou ignoraci.. Skoro námět na nějaký výzkum 🙂

Do Loviny nás autobus místní společnosti Perama dovezl v pozdním odpoledni, ale milým překvapením jednak byl oběd v ceně jízdenky (domluvený rovnou z busu) a taky ubytovací kapacity, které Perama přímo v Lovině má, takže jsme nemuseli nic hledat. A ještě k tomu za pár korun, super.

Tak jsme si rovnou koupili i výlet na druhý den ráno (vstávat v sobotu o půl šesté a dobrovolně, to se mi dlouho nestalo) a viděli i pár volně plavajících delfínů. Sice to semtam vypadalo jako regulérní hon – to když se asi 40 lodiček každé 2 minuty vydalo do pokaždé jiného směru, protože tam už zaručeně ti delfíni budou – ale nakonec jsme je párkrát zahlídli. Náš kormidelník přitom ještě dokázal na vlasec za loďkou chytit tuňáka..

Ve zbytku dne jsme se na skútru vydali prozkoumat okolní vesnice najít největší buddhistický chrám na Bali (splněno), horké prameny (splněno) a v nedalekém městě Surajaya ještě zbytky koloniální architektury (částečně). Na druhou stranu jsme k tomu dostali unikátní zážitek zmoknutí při jízdě na skútru. Kraťasy jsem sušil ještě dva dny..

Z oblasti Lovina Beach jsme pak pokračovali podél pobřeží na západní konec ostrova Bali. Původní plán strávit ještě dva dny v národním parku vzal za své v momentě, kdy jsme vystoupili v městečku Gilimanuk a zjistili, že v něm není nic kromě trajektu na ostrov Jáva. Ne tak ještě aby nám někdo řekl, jak se do toho národního parku dostat. Tak jsme si koupili lístek na trajekt a v neděli 22. dubna se rozloučili s Bali..

Indonésie 2 – Bali (Ubud)

Vnitrozemské městečko Ubud slibovalo podle průvodců velmi zajímavý mix kulturních událostí, okolních starých chrámů a přírody v podobě obdělávaných rýžových políček a lesů s volně žijícími opičkami. A měli pravdu. Všechno výše uvedené se dá v Ubudu zažít a vyzkoušet.

Ubytování jsme našli poměrně snadno – ještě jsme ani nevystoupili z minivanu a už se kolem nás srotili prodejci, kteří pro nás měli zaručeně nejlepší bydlení v okolí. A taky jsou tam nejspíše všichni se všema jedna velká rodina. Na druhou stranu je nutno dodat, že ubytko u Monkey Forestu bylo fajn a za přijatelnou cenu. I bazének jsme vyzkoušeli 🙂

Večer jsme se potkali s dalším Čechem, Martinem, který nám ukázal výbornou místní jídelnu s ještě lepším poměrem výkon/cena u nabízených jídel. Chodili jsme tam pak každý den. Náš průměr jednoho Čecha na cca tři dny pořád funguje..

Do okolí Ubudu jsme se vydali s průvodcem, který nám ukázal nejen nejznámější posvátná místa a chrámy, ale vzal nás taky na kávovou a ovocnou plantáž, kde místní pracovníci k prohlídce nabízejí i rovnou ochutnávku zdarma. Dle našeho názoru byla nejlepší verze Kopi Ginseng (ochucená nějakým sladkým kořenem), ale v Česku ji nejspíš nenajdeme..

Zajímavosti a tipy: 1. Z Evropy jsem zvyklý na to, že každý prodejce se snaží být svým způsobem originální a nalákat zákazníky k sobě něčím, co konkurence nemá. Celou cestu se tady snažím pochopit, jak je možné nejen to, že nabídka výletů je stejná (všech 14 položek na seznamu se shodovalo u všech prodejců, které jsme obešli), ale zejména fakt, že se jejich cena diametrálně liší. Klidně i o 150 procent. 2. Návštěva ovocné/kávové plantáže není běžně na programu žádného výletu. My jsme jednu ze standardních zastávek (Goa Gajah) absolvovali pěšky den předem, tak jsme si program nechali trochu upravit. A rozhodně jsme nelitovali.

Nechali jsme se dovézt i na nejvíc posvátné místo místního náboženství, chrám Pura Besakih, jenže jsme se trefili zrovna do týdne, kde na místo proudí tisíce místních, protože se slaví největší svátek roku. Přesně jeho obsah nevíme, průvodce nám to nevysvětlil, ale každopádně by se všichni obyvatelé Bali měli během toho jednoho týdne do kláštera podívat. Cizinci dovnitř nesmějí, přestože nám místní průvodci (vydržím hodně, ale tihle byli fakt otravní) tvrdili opak. Zůstali jsme tedy stát pod schodištěm vedoucím dovnitř a udělali si pár fotek zvenku. A i za tohle nic po nás nakonec chtěli peníze.. Mimochodem – vstupné 15 tisíc IDR na osobu znamená, že cizinci platí za 2 osoby 35 tisíc. Nenaděláš nic..

Navštívili jsme ještě starý soudní dvůr v paláci v městě Klungkung. Sultán, jeho rodina a blízcí zde žijící byli poslední, kteří se na Bali vzdali Holanďanům. Vybrali si na to perfektní způsob – když byl palác obklíčen, vyšli ven a všech cca 200 lidí se nechalo postřílet. Člověk by si řekl “OK, divoký středověk”, jenže tohle se událo v roce 1908..

Na kulturní vystoupení – originální baliské tance – jsme nakonec oželeli a vydali se dál na východ, do přístavního městečka Padang Bai..

Indonésie 1 – Bali (Kuta)

Cesta do Kuala Lumpur byla zajímavá snad jen tím, že jsme jeli nočním autobusem (ve kterém byla tradičně hrozná kosa) s příjezdem do KL ve 4:30 ráno. Nikdy bych neřekl, jak rušné může být město v tak brzkou hodinu. Kolem autobusu se okamžitě sesypala hromada taxikářů a prodejců výhodného ubytování. Ale – kdo by se chtěl ubytovávat ve 4 ráno?

V Malajsii jsme se zdrželi jen krátce, jednu noc v čínské čtvrti. Po přesunu na letiště jsme ještě před odletem sledovali informace o zemětřesení a následně vydaném varování před tsunami. Napsali jsme Čechům, kteří byli v oblasti, a dostalo se nám uklidňujících zpráv, že evakuace proběhla a že jsou v pohodě. Minuli jsme se s vlnou asi o dva dny..

Letadlo na Bali mělo přistání o půl dvanácté v noci a jestli jsme doteď nadávali, jak jsme centrem pozornosti, tak na letišti v Denpasaru nám rvali ruce. Doslova. Nakonec jsme se domluvili s jedním taxikářem, ať nám najde vhodné ubytko na jednu noc někde v okolí, a zaplatili za to nekřesťanské prachy. I za taxík, i za ubytko. Co už – řešit něco o půlnoci se nám moc nechtělo..

Zajímavosti a tipy: 1. AirAsia, se kterou jsme letěli, lítá v Kuala Lumpur ze speciálního terminálu, zvaného LCCT. Mají i vlastní dopravu z centra města SkyBus, který se dá koupit během nákupu letenky a je o něco levnější než konkurence. Před nastoupením je třeba mít vytištěný itinerář (ne boarding pass 🙂 a prokázat se jím v buse. 2. Na způsob, jak se na Bali dostat levně z letiště, jsme zatím nepřišli. Asi je nejlepší přiletět dříve (např. odpoledne), vydat se pěšky směr Kuta a stopnout si taxíka cestou.

Další den jsme se přesunuli do Kuty, nejvíc turistického města na ostrově. Po chvíli hledání jsme našli bydlení v přepočtu za tři stovky, což už se dalo zkousnout. Kuta je jedna velká vietnamská tržnice, kolem které jezdí jednosměrnými cestami v souvislém vláčku desítky modrých taxíků troubící na všechny cizince a nabízející svezení. Prodejci z jednotlivých stánků nám neustále skákali do cesty, číšníci z restaurací lákali na drink a chlapi z cestovek nabízeli transport kamkoliv.

Vsuvka: Transport! Jestli nějaké slovo začnu po tomhle výletu nesnášet, tak to bude tohle. Neustálé nabídky na svezení kamkoliv. Já umím chodit, kurnikšopa. Dyť celá vesnice se dá projít za 15 minut, proč bych to jel taxíkem – a navíc za podvodnou cenu?

Pro surfaře Kuta musí být ráj – obrovské vlny téměř po celý den, celá pláž jen pro sebe (na plavce zbylo jen asi 30 metrů a to ještě s červenýma vlaječkama výstrahy před vlnami). Taky spousta obchodů se surfařským zbožím, školy surfování a párty až do rána. My nesurfujem, takže jsme se prošli akorát těma obchůdkama, nakoupili nějaké suvenýry a vyfotili si památník obětem bombových útoků z roku 2002.

Po třech dnech jsme se vydali na sever a do vnitrozemí, do kulturního centra ostrova – města Ubud..