První týden školy

A je to tady, i já jsem opět usedla do školní lavice. Naštěstí ten rozjezd byl velmi pozvolný 🙂

Pondělí – jedinou aktivitou tohoto dne bylo večerní recepce pro mezinárodní studenty, v hlavním kampusu v Odense.  Čekal nás proslov rektora, kulturní vystoupení jedné z profesorek, proslov zahraničního studenta, který už na SDU studuje a nakonec raut. Během proslovu rektora jsme zjistili, že celkem letos přijala škola 1400 studentů (v Koldingu je z toho jen 25), že se zvýšil počet lidí, kteří přišli z jižní Evropy (prý z důvodu krize), a zvýšil se počet lidí z Afganistánu a Sýrie (nepokoje), celkem 77 různých národností.

Po všech proslovech a vystoupeních jsme se dostali k rautu 🙂 kde se mi povedlo mezi všemi těmi studenty najít i dvě studenty z Česka, s kterými jsem se ještě před odjezdem potkala doma. Daly jsme si místní pivko, vyměnili si první dojmy a bohužel se musely rozloučit (raut trval hodinu).

Úterý – na programu dne byl první (ze čtyř) předmět, který trval 3 vyučovací hodiny. Představil se nám takový třicátník-čtyřicátník, v riflích a teniskách (nic neobvyklého v Dánsku). Z vykládání je mi jasné, že předmět bude náročný (přece jenom 10 kreditů se nedává zadarmo), ale hodně mi to připomínalo AIESECárkou session (pro ty nezasvědcené – hodně pozitivní přístup, myšlení ve velkém, chci slyšet váš názor, debatujte se mnou atd.).

Středa – ráno (7:30) jsme se šli seznámit s cizineckou policií a zažádat si povolení k pobytu (nebo něco na ten způsob. Pak nás čekal Introdaction Day (Úvodní den). Seznámili jsme se s garantem programu a dalšími vyučujícími. Měli jsme speed dating (rychlé rande), abychom se poznali navzájem (celkem nás je 25 –  4 Dánové, 4 Rumuni, 3 Maďaři a zbytek; z toho půlka lidí studovala bakaláře v Dánsku, takže ví jaký systém studia  je čeká). Na závěr dne jsme byli rozděleni do skupin a dostali jsme 2 vajíčka, spoustu novin, balonků, lepicí pásky a slámek a úkol, že za použití všech přidělených rekvizit musí vajíčko přežít pád z 3 patra 🙂 Vítězný tým obdržel od školy 1GB flash disk – mimochodem jsem bohatší o flash disk 🙂

Čtvrtek – ráno jsme měli druhý (ze čtyř) předmět, který bude půlku semestru učit jeden člověk a druhou půlku jiný (nic neobvyklého v Dánsku). Na tento předmět je potřeba se připravovat , takže jsem středu večer strávila čtením knihy (něco nezvyklého pro mě). Hodina docela v pohodě, akorát ke konci už jsem začala ztrácet nit.

Pátek – pokračování Introduction Days. Po 2 týdnech v Koldingu, během kterých jsem si musela zjisti sama, jak funguje ve škole tisk, interní systém, na kterém jsou materiály k předmětům, jak funguje knihovna, vyhledávání článku, kopírování apod. nám to vše bylo představeno 🙂

V pátek večer jsme se ještě rozhodli zjisti, jak funguje studentský bar (v suterénu školy), bohužel byl tento pátek zavřený, takže jsem se přesunuli do města. Pátek večer (a možná ještě sobota) jsou asi jediné dny, kdy můžete vidět lidi v ulicích Koldingu, jinak jsou prázdné (zajímalo by mě, kde ti lidi jsou).

V sobotu jsem si zašla do anglické hospody na fotbalový zápas Dánsko : Česko. A bylo mi hrozně lito, že naši (Češi) neskórovali, chtěla jsem si v hospodě plné Dánů zakřičet „Góól“ 😀

I když už je ten článek tak dost dlouhý ještě první postřehy:

Všichni mluví anglicky (učitelé, sekretářky, pošťačka, prodavačka – všichni).

Všichni se ve škole oslovují jménem (učitelé a žáci navzájem). Vychází to i z toho, že mnohdy žáci jsou stejné věkové kategorie jako učitelé.

Věděla jsem, že studium tady bude jiné o proti domovu, proto jsem si to vybrala, ale že se navazující studium bere opravdu jako vědecky orientované, to jsem úplně netušila. Základními studijními materiály jsou odborné vědecké články, čeká se od vás soustavná příprava na hodiny, odborné práce v průběhu roku, které vám umožní přístup ke zkoušce. Diskuse v hodině, vlastní názor apod. Jedním z úkolů, který nás čeká je aktivní účast a příprava „Kreativního kempu“ pro studenty bakalářského program (v roli facilitátorů).

Mé bakalářské studia mě vůbec nepřipravily na navazující studium, nikdy jsem nemusela řešit výzkum, jak se dělá, jak se správně pokládají vědecké otázky, jak se čte v odborné literatuře apod. a teď to budu muset dohnat samostudiem (a doufám, že se mi to aspoň trochu povede).

Tak snad ze mě na konci tohoto procesu bude odborník a vědec, který vše bude umět použít i v praxi 🙂

První týden

23.8. nastal den D  a my vyrazili směr Dánsko. Vzhledem k tomu, že jsem jeli 4 mi to přišlo jako výlet a ne jako stěhování za studiem. Po ani ne 10hodinové cestě jsme dojeli do Koldingu, kde už mě ve škole čekali. Dostala jsem klíče od bytu, welcome package, spoustu prospektů a dokumentů k ubytování v dánštině a jeli jsme hledat ubytování. Viděla jsem pouze nákres toho, jak to má vypadat a věděla jsem, že to má mít 33m2 (brutto), vzhledem k tomu, že budova je schovaná ve slepé uličce tak to nebylo ani vidět na Google Street View. Ale co už, cestu jsme našli (asi 5 min pěšky od školy), našli jsme i ty správné dveře, které mi patří 🙂 Poté následoval výbuch smíchu. Do velikosti 33m2 (brutto) se totiž dle dánské legislativy rozpočítává poměrná část chodby, sklep apod. Takže ve finále má ten byteček asi 20m2 a je to jeden velký pokoj, s koupelnou a kuchyňkou ve vstupní chodbičce. Ale jak mi bylo sděleno nemám si nač stěžovat v Česku by v tom bydleli 2 studenti a platili stejné peníze.

Po nastěhování a základním úklidu jsme zjistili, že byteček nemá světla ze stropu v pokoji ani v kuchyňce (v Dánsku se pronajímají byty bez nábytku a vybavení, a očividně světlo ze stropu je vybavením, takže pokud co chci musím si ho sama nainstalovat). Jediným zdrojem světla v pokoji jsou dvě lampy půjčené od školy a dvě okna. A v kuchyňce světlo nad dřezem. Dál jsme taky zjistili, že místní odvětrávání je společné asi pro všechny byty, takže čas od času cítím v bytě kouř z cigaret od jiných nájemců 🙁

Ale jinak byteček zvládl zátěžový test, kdy v něm bydleli 4 lidi 🙂 takže jste vítání, jen si musíte vzít vlastní spacáky, karimatky a možná i polštáře.

Z města jsme toho viděli jen trochu, prošli jsme se kolem jezera, na nádraží, několikrát do Lidlu 🙂 Spíš jsme výletovali po okolí, zajeli jsme si do městečka Vejle, které je asi půl hodiny autem od Koldingu. V sobotu jsme se vydali na návštěvu Odense. Kde jsem mimo jiné využila toho, že je tam Ikea a můžu si dokoupit nějaké věci (hrníček na ranní čaj, talíře aby se 4 lidi najedli zároveň, stojan na pověšení věšáků s věcmi, krabice atd.).

V neděli jsme se vydali do Kodaně.  Cestou jsem se zastavili na pláži, a také jsme se vydali na Hamletův hrad do Helsingoru.  Do Kodaně jsem dorazili v neděli večer, kde jsme si akorát dali pivko s kamarády, co tu žijí a odpadli. Ráno nás čekala prohlídka města, navštívili jsme Malou mořskou vílu (asi nejznámější Kodaňský symbol), královský palác, prošli se centrem a vyrazili ještě na jeden ostrov na Bílé skály.

Do Koldingu jsme dorazili v pondělí v noci. A v úterý ráno se zbylí členové výpravy vydali zpět do ČR. Po jejich odchodu jsem se pustila do generálního úklidu 🙂 a vyrazila do školy, vyzvednout si kartičku studenta a zprovoznit si školní wifi. Skoro by se mi to i povedlo, i přes to, že je celý návod v dánštině, akorát blbec jsem si spletla heslo, takže se to neobešlo bez pomoci IT oddělení 🙁 ale díky tomu mi pak velmi milý (a mladý) ITík zprovoznil wifi i na mém chytrém telefonu 🙂

Ve středu (29.8.) jsem měla jít do banky zařídit si účet. Protože ještě nemám místní identifikační číslo (CPR number), tak mi ten účet oficiálně nikde nezaloží, ale v jedné bance mají se školou dohodu, že účet otevřou i bez CPR no. Co už, ale nikdo nevěděl, bylo že za to otevření si banka účtuje 400DKK. Takže všech 6 studentů co nás tam bylo jsme udělali čelem vzad a účet si neotevřeli. Se CPR no. si můžeme vybrat jakoukoliv banku a některé otvírají učet zdarma 🙂

První fotky si můžete prohlídnout na: http://szelma.rajce.idnes.cz/

Před odjezdem do Dánska

Období mezi dopisem o přijetí a odjezdem do Dánska nebylo příliš dlouhé (přesně 3 týdny). Takže nebyl čas na to zaznamenat, co se vše stalo, protože to bylo samé ještě tam musím, tohle mi chybí apod.

Abych to vzala popořadě. Letos v březnu jsem se hlásila na navazující magisterské studium do Dánska (obor s názvem „Strategic Entreprenurship“), přes organizaci Dream Foundation, kterou spolu vedu. Po dobu pobytu v Asii jsem s dánskou školou (říkejme jí třeba SDU) řešila chybějící dokumenty, které moje česká škola (říkejme jí OPF) nemá. Už to jednu dobu vypadalo, že nikam nepojedu, byla jsem s tou myšlenkou i smířená a začala jsem spřádat další plány co, kdy, kde a jak. Ale z SDU přišel jednoho krásného dne e-mail to tom, že i když potřebné dokumenty nemám, je možné mě přijmout, pokud to schválí školní rada. A tak jsem si řekla proč ne, ať posoudí mou žádost. Termín měl být 2. července.  Po tomto termínu se nikdo neozýval, a tak jsem v půlce července sebrala odvahu a napsala kontaktní osobě, jestli ví, jak to se mnou vypadá a vrátil se mi e-mail s tím, že dotyčná je do 2. srpna na dovolené 🙂 Ok, tak počkáme proč ne 🙂

V mezičase jsme se vrátili z výletu po Asii a začali se aklimatizovat zpět na ČR. Zároveň jsem pomáhala ostatním studentům, kteří se přes Dream Foundation hlásili do zahraničí, s jejich přihláškami na školy. Připravili jsme pro ně předodjezdový seminář apod. A protože jsme celý rok vykládali studentům, že v Dánsku je těžké sehnat ubytování a žádost je nejlépe třeba podat po odeslání přihlášky (kde je časový úsek mezi podáním přihlášky a přijetím cca 3 měsíce), tak jsem zalovila na webovkách SDU jakže je to s tím ubytováním ve městě Kolding. Dočetla jsem se, že termín pro podání žádostí o koleje byl v květnu 🙂 a pak jsem se v průvodci ještě dočetla, že o ubytko můžu žádat pouze přes jednu webovou stránku. Ok, registrace je zadarmo, tak jsem si v půlce července vytvořila profil. V nabídce měli bytů spoustu, ale neměla jsem představu jaká je poptávka. Díky Google mapám jsem si vyznačila kde ve městě se byty, o které mám zájem nachází a pro jistotu jsem si i změřila jak daleko je to do školy a na nádraží. Pak jsem vyeliminovala ty co byly drahé nebo byly moc daleko.

No a protože, v Dánsku je to s ubytováním na štíru dostala jsem nabídku asi 1. srpna (tj. ještě dřív než mi přišel dopis o přijetí) :). Upozorňuji, že každá škola a město to má jinak, znám případy, kdy člověk čekal celý první semestr než dostal ubytování.

2. srpna mi přišlo přijetí a roztočil se kolotoč událostí. Potvrdila jsem ubytko, škola se mnou začala komunikovat ohledně mého příjezdu a dalších formalit. Mimo jiné mě informovali a nabídli mi, že mi za zálohu 500DKK byt vybaví základním nábytkem a nádobím a jako mezinárodní student od nich navíc dostanu zdarma balíček textilu (polštář, deka, povlečení, ručníky, utěrky). Tomu říkám dokonalý servis.

Mimo to mě čekalo kolečko doktorů a preventivních prohlídek před odjezdem (i když mám zdravotní péči v Dánsku zdarma, radši si to odbudu preventivně doma a v češtině 🙂 ). Rozloučení se se všemi kamarády a známými, neustále dokupování chybějících věcí (Dánsko je přece jenom dražší země na to abych si tam vše nakoupila). Naštěstí jsme se dohodli, že pojedeme autem, takže jsem nebyla omezena váhovým limitem 🙂 Jen tím, že to musím dovést do Prahy. Nakonec jsem měla 2 krosny, 1 sportovní tašku, 1 batoh a 1 igelitku.

Jedeme domů

Před odletem zpátky do Evropy nám zbývaly poslední dva dny, které jsme věnovali nákupům suvenýrů, prohlídce několika chrámů a Buddhů, kteří nám v seznamu ještě chyběli, a hlavně sbalení batohů na cestu zpět. Cesta na letiště se ovšem nesla ve velmi nervózním duchu, protože se náš řidič rozhodl nejet po dálnici, ale místními uličkami, které v pět odpoledne byly neuvěřitelně plné. My jsme byli celkem v klidu, protože jsme si prozřetelně koupili lístky na spoj s dostatečnou rezervou, ale další dvě Němky, které na letiště dorazily půl hodiny před plánovaným odletem letadla, myslely, že řidiče cestou asi rozčtvrtí..

Nakonec mělo jejich letadlo zpoždění ještě při příletu, takže bez nějakých větších problémů prošly check-inem a my se mohli věnovat naší vlastní cestě. Je škoda, že kvůli zpoždění minivanu jsem si ani vlastně nestihl prohlídnout letiště BKK, které bylo otevřeno teprve nedávno (2006).

Tripreport 1: QR 617, 2030 BKK – 2320 DOH, Boeing 777-300ER, délka letu: 6:50. Jídlo standardní, víno chutnalo skvěle 🙂
Tripreport 2: QR 947, 0740 DOH – 1215 BUD, Airbus A320-100, délka letu: 5:35. Překvapilo mě, že letadlo dále pokračovalo do Záhřebu a rozhodně nezůstalo prázdné.

Při přestupu v katarském Dauhá jsme měli 8 hodin času, a tak jsme doufali, že se nám podaří ukořistit nějaké místečko v tzv. silent room. Jedná se o místnost, kde je zakázáno jakkoli se nahlas projevovat (ba i zakašlat), cestující čekající na svůj přípoj mají možnost se trochu prospat na takových křeslo-lehátkách a kde se jakýkoli zvuk mobilních telefonů setká s velmi negativní reakcí. A já debil zapomněl, že jsem si nastavil budík.. Chvíli mi trvalo, než jsem ho našel a vypnul, ale teda rudý jsem byl až za ušima 🙂

Po příletu do Budapešti jsme následovali rad kamaráda Honzy, který tam byl na stáži, a potkali se s ním na autobusovém nádraží Nepliget. Původně jsme přemýšleli i o možnosti zůstat na jeden den, ale tak nějak se nám už chtělo domů. Bus od Student Agency nás dovezl do Brna, vlak Českých Drah do Ostravy a místní MHD autobus až skoro domů. Otevřeli jsme si pivko, přiťukli si a po 37 hodinách cesty se šli konečně pořádně vyspat..

Kambodža – Siem Reap, Phnom Penh

První zastávkou na naší cestě po Kambodži byl Siem Reap, město nedaleko slavného komplexu chrámů Angkor Wat. Po celém dni cestování v minivanu a lokálním autobuse a vzhledem k blížící se bouřce jsme byli velmi rádi, že jsme si rezervovali ubytování v hostelu, jehož majitel pro nás poslal tuk-tuka. Autobus z hranic totiž provozuje nejspíš nějaká kartelová organizace, protože cílová zastávka Siem Reap vypadala spíše jako garáž a autoservis než autobusový terminál, byla plná řidičů místních tuk-tuků a navíc byla od města ještě celkem dost daleko – hotelový tuktukář nás vezl asi 20 minut.

Ze spánku taky nic moc nebylo, ve vedlejším domě od pěti ráno vyhrávala muzika z reproduktorů (prý pohřeb), takže jsme byli rádi za možnost internetu a jídla přímo na hotelu, abychom naplánovali další dny. K večeru jsme si domluvili cestu k hlavnímu chrámu Angkor Wat na západ Slunce a na prohlídku (a ochutnávku) nejznámější místní ulice Pub Street. Samotnou prohlídku areálu jsme začali východem Slunce, prošli jsme si okolní velké chrámy, na jednom z nich našli dokonce i českou vlajku (české neziskovky tady spolufinancují rekonstrukci), vyšplhali se na několik vyhlídek a prošli se i parkem. Po probdělých nocích jsme toho měli celkem dost a vraceli jsme se ještě během dopoledne, hlavně se dospat 🙂

Zajímavosti a tipy: 1) Do areálu okolo Angkor Wat je po páté hodině večer vstup zdarma, což se na západ Slunce výborně hodí, nastává okolo šesti hodin. Dobré místo je před samotným chrámem, ale víc se nám líbil na nedalekém kopečku, kde jsme byli další den. Východ Slunce je opravdu brzo ráno, cca v 6 (je nutno počítat s necelou hodinou cesty a kontrolou lístků), člověk se moc nevyspí.

Další den jsme se vydali k jezeru Tonle Sap, největší vodní ploše v Kambodži, která je při nejvyšším stavu hladiny (rozdíl je 11 metrů!) velká jako pětina Česka – pro představu je to víc než jižní Morava a Vysočina dohromady. Jezero Tonle Sap je propojené s řekou Mekong a zvláštností je, že v období sucha teče voda do Mekongu a v období dešťů, kdy Mekong sbírá vodu z celého poloostrova, teče voda naopak a napájí jezero. I díky tomu na březích jezera vyrostlo několik plovoucích vesnic rybářů, kteří každý den vyrážejí na jezero lovit ryby pro sebe i pro výdělek, a nebo rybí a krokodýlí farmy. Cizinci pak mohou proplouvat vesnicí, doslova koukat lidem do obýváku-ložnice-kuchyně (protože na těch loďkách toho stejně víc není) a pozorovat tak běžný každodenní život. Nám to přišlo až nepříjemné, jako kdybychom chodili v ZOO se dívat, jak se jim na lodičkách žije. Divný pocit..

Zajímavosti a tipy: 2) Že je v plovoucí vesnici nádrž na pitnou vodu, to jsem chápal (jezero mělo sytě hnědou barvu). Že tam najdeme i kostel, to bych ještě taky zvládl. Ale že vedle školy bude i plovoucí basketbalové hřiště, to jsem se musel smát a kroutit hlavou 🙂

Poslední večer v Siem Reap jsme si ještě zašli na kurz vaření a já jsem tak měl příležitost naučit se i jedno z tradičních khmérských jídel “lok lak”. Přesný postup si nepamatuju, ale bylo to z hovězího a chutnalo to excelentně 🙂 Snad někde najdeme recept..

Další dva dny jsme strávili v Phnom Penh, hlavním městě Kambodži. Prošli jsme si nejvýznačnější body – královský palác se stříbrnou pagodou, ruský trh (padělky z celého světa) a zejména věznici Tuol Sleng. Tu provozovali Rudí Khmérové během svého totalitního režimu v 70. letech 20. století a nechala v nás hluboký dojem. Původní základní školu s dostavěnými kobkami pro vězněné a později utýrané nechali Kambodžané po svržení khmérské vlády téměř netktnutou – jako připomínku hrůz jejich režimu. Na Killing Fields za městem, kam chodili umučené vězně pohřbívat, když už v Tuol Sleng nebylo místo, jsme už neměli hlavně morální síly..

V úterý 2.7. jsme opět vstali brzy ráno a nastoupili do autobusu směr Bangkok..

Thajsko 4 – Bangkok, Ayutthaya

Jako už tradičně nás noční bus dovezl do cílové stanice v nechutně brzkou hodinu. Tuším, že na bangkokském autobusovém nádraží Chatuchak asi neznají rčení o tom, že pět hodin je jenom jednou denně, a to večer..

Naštěstí místní MHD funguje od celkem časných hodin, a tak jsme se na hotel dostali poměrně snadno a rychle. A hlavně levně – autobus stál cca 10 Kč za oba (13 THB nejlevnějším busem, 26 THB klimatizovaným), taxikáři po nás chtěli asi dvě stovky za jednoho. Jen doufám, že těch cizinců, které takhle okrádají na denním světle, je co nejméně.. Odpoledne jsme měli čas si konečně udělat procházku po asi nejvyhledávanější ulici Khao San Road a nechat se překvapovat prodejci ovocných džusů, obleků z pravého kašmíru, naháněčů na ping-pong show a majitelů nejslavnějšího vozítka tuk-tuk, kteří jsou připraveni převézt každého (v každém významu tohoto slovesa).

Ve čtvrtek 21.6. jsme si nechali vyřídit víza do Kambodži a potkali se jak s německým kamarádem Robertem, se kterým jsme trávili několik dní na Perhentian Islands, tak i s českými kamarády Davidem a Míšou, kteří narozdíl od nás svou cestu Bangkokem začínali. Zároveň jsme si naplánovali výlety na další dva dny – chrámy Bangkoku a návštěva nedalekého města Ayutthaya.

Zajímavosti a tipy: 1) Nemůžu si pomoct, ale Khao San Road (zkráceně KSR) mě osobně dost zklamala. Ceny uměle zvednuté na dvoj- až trojnásobek, nejdotěrnější prodejci a davy lidí, kterými není možno projít. My jsme bydleli v ulici  Soi Rambutri o blok dále (díky Davide za tip!), kde bylo lidí o poznání méně, jídlo za velmi přijatelné ceny a ještě i chuťově lepší. 2) Víza do Kambodži jsme si nechávali zajistit cestovní agenturou dopředu. Stojí 25 dolarů (přibližně 800 THB) a vyřízení trvá 2 pracovní dny (některé agentury zajišťují i expresní vyřízení do druhého dne, účtují si 1000 THB). Lze je získat i přímo na hranicích, ale to jsme vzhledem k nechvalně známé pověsti hraničních úředníků a policistů a jejich zkorumpovanosti nechtěli riskovat. Jízdenku do Siem Reapu jsme si koupili přímo v Bangkoku (300 THB, vše ceny na osobu) a nemuseli jsme se pak dohadovat s kambodžskými naháněči do soukromých taxíků za několikanásobné ceny.

V centru Bangkoku jsme došli ke královskému paláci, ale kvůli dlouhé frontě jsme se vůbec nedostali dovnitř. Taky nás celkem překvapilo, že cizince rozhlasem v angličtině upozorňují, kde je jediný oficiální vchod a že nemají věřit místním, kteří nabízejí protáhnutí dovnitř. Ale že by s nima něco dělali a zavírali je třeba do lochu za podvody, to ne..

Ayutthaya je bývalé hlavní město ayutthayského království, které se někdy také nazývá Siam. Kdysi bylo nesmírně zalidněné, nyní už na ztracenou slávu vzpomínají jen chrámy a chrámové komplexy, které jsou také zapsány do světového dědictví UNESCO. Průvodci na prohlídku města doporučují jízdní kolo, čímž jsme se řídili a tak jsme na naší cestě použili pravděpodobně poslední dopravní prostředek, který nám ještě chyběl 🙂 Samotné město není až tak zajímavé, ale jednotlivé chrámy, tak jak jsme je navštěvovali, stály určitě za návštěvu a námahu i za toho šíleného horka, které ten den panovalo. Večer jsme ty vypité flašky vody ani nespočítali.

David s Míšou se z Ayutthayi vydali nočním lůžkovým vlakem na sever do Chiang Mai a my jsme jeli zpátky do Bangkoku místní třetí třídou, pravděpodobně opět jako jediní bílí ve vagonu a možná i vlaku 🙂 V úterý 26.6. jsme se brzo ráno nechali vyzvednout minivanem a vyrazili jsme na cestu do Kambodži..

Thajsko 3 – Chiang Mai

Přejezd trajektem do Thajska byl naprosto bezproblémový, včetně hraniční kontroly. Ovšem dostat se z přístavu na autobusové nádraží v Satunu, to je zážitek. Postupně se o nás pravděpodobně pohádalo asi pět různých řidičů miniautobusů, až nás nakonec jeden z nich posadil dovnitř, “přihodil” k nám dalších 5 cizinců a vyjeli jsme. Bláhová představa o prohlídce městečka vzala za své v momentě, kdy jsme z mapy zjistili, že terminál se nachází někde v poli několik kilometrů za městem (tzn. na mapě vůbec nebyl, jen na okraji byla šipka, že kterým směrem jsme). V tom vedru jsme se rozhodli nikam nejít a čekat na noční bus.

Ten nás zavezl do Bangkoku, kde jsme ovšem strávili jen jednu noc a vydali se dále na sever do města Chiang Mai, sídla bývalého Království Chiang Mai. Podle průvodců nás čekala hornatá oblast v okolí města a stovky chrámů v centru města. Samotné centrum je obehnáno vysokou zdí a vodním příkopem a má tvar pravidelného čtverce – na mapách tak jde snadno poznat, kde zrovna jste. Stačí si jen zapamatovat, ve kterém rohu a ve které uličce bydlíte, a máte vyhráno.

První den jsme se jen prošli přesvědčit, že průvodci nekecali a že chrámů je tady opravdu mnoho. Nekecali 🙂 Prvních asi 5 jsem ještě fotil, pak už nám přišly všechny stejné. Další den ráno jsme si ale půjčili motorku a vydali se na Doi Suthep, prý nejvýznamnější bod v okolí. Je to kopec nad městem, po cestě nějakých deset kilometrů, s buddhistickým klášterem a chrámem s pozlacenou střechou. Úžasné záběry střechy, od které se odrážely sluneční paprsky se sice dost často střídaly s proudy deště z bouřek, ale ani to naši výpravu neodradilo 🙂 Bohužel teda ani ty autobusy plné japonských a korejských turistů, kteří byli schopni se fotit v nejšílenějších pózách i za největšího deště.

Po dešti jsme se vypravili zpět a plánovali výlet na další den – Doi Inthanon, nejvyšší vrchol Thajska. Až nahoru vede asfaltová cesta (vedle vrcholu je astronomická observatoř), tak jsme se rozhodli motorku ještě nevracet a trochu se projet. Akorát jsme nepočítali, že při stoupání z nějakých 400 metrů nad mořem do dvou tisíc pět set trochu poklesne teplota a zvýší se vlhkost. Přeloženo do češtiny: z 30 °C dole bylo nahoře 10, ze sluníčka bylo mrholení a pak déšť, padla mlha a tak vůbec. Jestli nějaké fotky vyšly, tak asi budou pěkně rozmazané, jak se nám klepaly ruce. Ale vrchol dobyt! 🙂

Cestou zpátky jsme se ještě zastavili u dvou vodopádů, dole u vjezdu do národního parku se posilnili na těch 80 km zpátky a nechali aspoň trochu uschnout pláštěnky. Na zpáteční cestě jsme ještě zastavili u obrovské pozlacené sochy ležícího Buddhy a večer si zašli na thajskou masáž. Věděl jsem, že tyhle masáže mají bolet, ale netušil jsem, že moje svaly budou bolet ještě dalších několik dní a že Thajky při prokřupávání našich obratlů budou nejprve s hrůzou sledovat, jestli žijem, a pak se blbě chichotat, že takové případy tady už dlouho neměly..

Pak už jsme se jenom vydali na noční bus poznávat krásy Bangkoku a okolí..

Malajsie 3 – znovu Kuala Lumpur, Langkawi

Poslední zastávka v Malajsii zahrnovala naposledy Kuala Lumpur a ostrov Langkawi. Přestože jsme v KL rozhodně nebyli poprvé, nacházeli jsme stále nová a nová místa, kde jsme se mohli dobře najíst. Tentokráte jsme se vydali na Jalan Alor, jednu z nejznámějších ulic s desítkami stánků a různých pochutin, typických pro malajskou kuchyni. Je fakt, že jsem si tu dal žabí stehýnka, které rozhodně typickým jídlem nejsou, ale byly moc dobré 🙂

Dali jsme si i další typickou místní pochutinu – satay, aneb kuřecí/vepřové/hovězí maso napíchnuté na špejli a grilované nad ohněm. Z indické kuchyně jsme si dali akorát snídani – roti canai s výbornou pálivou kari omáčkou. Jako u každého pálivého jídla jsem měl od slz a potu rozmazané vidění a chudáci ostatní návštěvníci restaurace si mysleli, že to bylo prohrou naší fotbalové reprezentace s Ruskem. Ano, v Malajsii (jako ostatně všude v tomto koutu světa) bylo EURO nesmírně populární. Až tak, že jsme ruské góly do naší sítě viděli ve třech různých restauracích ..

O tom, že je svět malý, jsme se následně přesvědčili setkáním s kamarádem Radovanem, který je momentálně na stáži v Indii. Prý měli dovolenou, tak si vyjel trochu pocestovat. Už se těším, až budu vyprávět historku, co začíná: “To si takhle sedíme před Petronas Towers a dáváme si svačinku, když tu náhle…” 🙂

V sobotu 9.6. jsme nakoupili poslední suvenýry a vydali se nočním autobusem na Langkawi. Tento ostrov je mezi cestovateli poměrně dost populární – má totiž výjimku z malajských zákonů a neplatí se na něm daně. Takže 0,3l plechovka Carlsbergu stála příjemných 13 Kč a i tvrdý alkohol stál tak třetinu běžných cen. My jsme zde strávili asi jen dva dny, protože hlavní turistická atrakce – zavěšená lanová vyhlídka – byla zrovna v opravě/údržbě a mimo provoz. V hostelu bylo ovšem dost zahraničních hostů, ke kterým jsme se přidali i na společnou večeři, a tak jsme měli o zábavu postaráno. Nejvíce nás překvapil americký pár, který prohlásil, že od podzimu bude pracovat v Praze – jako dobrovolníci v knihovně při digitalizaci dokumentů..

Po vyfocení několika dalších kýčovitých fotek západu Slunce a posledním vykoupání v moři jsme se vypravili v úterý 12.6. ráno na trajekt směr Thajsko..

Singapur

V neděli ráno jsme se vydali na autobusovou zastávku, abychom se vydali do další země našeho výletu, Singapuru. Jeli jsme spolu se Zuzkou a jejími rodiči, kteří se přijeli podívat do asijských krajů a zároveň jí taky odlehčit bágly na cestu domů. Vzhledem k tomu, že Singapurci mají nulovou toleranci na dovoz alkoholu z Malajsie (ani deci!), užili si na celnici s levnou whisky z Langkawi perné chvíle..

My jsme si je zažívali o pár hodin později, když jsme hledali nějaké místo k ubytování. Podle průvodců a jiných rad jsme se vydali na sever od centra, do oblasti Geylangu, kde měly být levné hostely a hotely. Ony teda levné byly, ale před nimi stály na různých místech i spoře oděné dívky a recepční se nás vždycky (a to jsme nebyli jenom v jednom hotelu) zeptaly, na jak dlouho se chceme ubytovat. Když jsme řekli, že přes noc, tak že máme přijít v sedm večer, že to už budou vědět. Do té doby platí “transit fares” na hodinu, dvě hodiny nebo až čtyři..

Po asi dvanácté návštěvě hodinového hotelu (tedy jejich recepce) jsme se rozhodli zkusit nějaký jiný hostel podle referencí z Internetu. A protože je svět malý, potkali jsme se v Green Kiwi s dalším Čechem, Zbyňkem, který se do Singapuru zvládl dostat z Moravy po zemi. A ještě k tomu měl úplně stejný nápad fotit se s Krtečkem – mrkněte se na jeho stránku Krtek cestovatel.

Do města jsme vyrazili až po setmění, ale nepociťovali jsme absolutně žádné nebezpečí. Na každé stanici metra, křižovatce, ba i lávce přes cestu byly desítky bezpečnostních kamer, kterými vláda hlídá své obyvatelstvo a kontroluje, zda někdo nepáchá trestné činy. Mezi ně patří plivání na chodníky, močení na veřejnosti, odhazování žvýkaček (ty se mimochodem nedají nikde koupit, můžete je pouze dovézt z jiné země) nebo šlapání po trávníku v parku – pokuty mezi 8 a 16 tisíci Kč. To už si to pak člověk rozmyslí..

Zajímavosti a tipy: 1) Na mírnou paranoiu úředníků vás upozorní už imigrační karta, kterou je potřeba před vstupem do země vypsat. Obzvláště otázka “Už jste v minulosti navštívili Singapur pod jiným jménem?” mě pobavila 🙂 2) My jsme mezi Kuala Lumpur a Singapurem cestovali přímými busy. Levnější variantou by měla být cesta K.L. – Johor Bahru (hraniční město), pak přejít hranice pěšky a do centra Singapuru se dostat místní MHD.

Singapur nás ovšem uchvátil spojením moderních mrakodrapů a starších, menších domů, obrovskými volnými plochami (asi to jednou budou parky nebo další budovy), díky kterým jsme se snadno orientovali a také citem pro architekturu a design. Támhle je obrovské ruské kolo (největší na světě), hned za ním technické budovy pro formuli 1, vedle jsou tribuny a pódium původně pro mládežnickou olympiádu v roce 2010 a naproti tři mrakodrapy, které jsou spojeny střechou ve tvaru ryby..

Prošli jsme si arabskou, čínskou i indickou čtvrť, svezli se v metru bez řidičů, prochodili kancelářskou čtvrť i nákupní třídu Orchard Road. Na tři dny víc než dost, ještě teď nás bolí nohy. A taky peněženka – Singapur je skvělé místo pro život, ale něco to stojí. Bylo to nejdražší místo, které jsme navštívili. Místní premiér je prý nejlépe placeným státním zaměstnancem na světě a vydělává víc i než třeba americký prezident. Má to pozitivní důsledky – minimální korupce, odborníci na svých místech a stát, který prostě funguje..

Po okouzlení moderností jsme se naposledy vrátili do Kuala Lumpur, abychom se definitivně rozloučili s Malajsií..