Autem do Norska 2017

Dlouho jsme se s Markétkou rozmýšleli, kam letos vyrazíme na výlet / dovolenou. Ve hře bylo několik destinací, ale nakonec tomu pomohla náhoda. Mám kamarádku žijící v Oslo, která na Facebooku nabídla bydlení ve svém bytě výměnou za pohlídání a nakrmení jejího králíka. To jsme samozřejmě museli využít a já tak měl možnost podívat se do této krásné země znovu po 12 letech, ale přitom na úplně jiná místa než tehdy.

Trasa: Praha – Alesund – Praha, tam přes Dánsko a fjordy, nazpět přes Oslo, Švédsko a Rostock; cca 5000 km autem
Termín: 19.5.-4.6.2017

Úvodem

Cestopisů je na internetu hodně, některé už mají i několik let na svém kontě. Zalíbil se mi jeden z nich, který popisoval cestu jižním Norskem jako smyčku s různýmm začátkem a koncem. Tak jsem itinerář naplánoval skoro přesně podle nich. Zbytek míst v blízkém okolí jsme plánovali podle půjčeného Lonely Planet (díky T+I 🙂

Část první – fjordy

Vyrazili jsme z Prahy autem na trajekt Hirtshals-Kristiansand, cesta měla nějakých 1200 km a raději jsme si dali pauzu na přespání v Berlíně ze čtvrtka na pátek, datumově 18.-19. května. Drželi jsme se podél pobřeží a navštívili postupně maják Lindesnes (nejjižnější bod pevninského Norska), město Mandal s pláží, kam se prý ve žhavém létě (haha) jezdí místní koupat, a Stavanger, kdysi malou rybářskou vesničku proslavenou nejznámějším exportním artiklem – sardinkama. Dokonce tady mají sardinky i své muzeum – a rybářská vesnička patří do kulturního dědictví svádějící k malebným procházkám. Pokud tedy zrovna nenatrefíte na den, kdy se sem nahrnou stovky bristkých důchodců z kotvící zaoceánské lodi. How do you do? Dneska už je Stavanger známý spíše jiným artiklem – ropou. Sídlí tu státní ropná společnost Statoil, která ropu těží ze Severního moře.

Ze Stavangeru jsme se vydali na sever zdolávat skalní útvary. Vynechali jsme Kjerag, ke kterému se po cestě jede lépe z východu a ne z naší strany (nebo ještě lépe dopluje lodí). Vyšplhali jsme na Preikestolen (3 hodiny nahoru, 2 dolů, přitom asi jen 7 km), skálu tyčící se nad tím stejným fjordem a svádějící španělské teenagery k roztodivným nebezpečným variacím. Kolmo dolů je to nějakých 300 metrů, to by snad i stihli během pádu uvědomit, jakou kravinu udělali. Norové se zde chlubí, že “jim” tam zatím nikdo nespadl. Prý. Trolí jazyk (Trolltunga) má od loňska první zářez, nějakou mladou Američanku, která na ni došla v žabkách a pak uklouzla. Doteď to nechápeme, nás ani nepustili na tu túru vyrazit kvůli sněhu – a to byl konec května! Jinak je to teda celodenní 11hodinová túra, žádný čajíček, my tam bohužel nešli. Namísto toho jsme vyrazili k vodopádům – cestou do Oddy byl Latefossen (ty jsou naštěstí hned u cesty), pak jsme jeli do Kinsarviku a údolím Husedalen pod Sotefossen a další den pak do Ovre Ardal k Vettisfossen. Obojí krpály, které jsme semtam šplhali po čtyřech, ale dalo se to. Vždy cca 3 hodiny tam a 2 hodiny zpět, kolem 9 km cesty. Ale výhledy supr.

No a poslední fjord už jsme nezvládli – cesta 63 ke Geirangeru byla zavřená kvůli sněhu, takže vyhlídku Dalsnibba ani samotný Geirangerfjord musíme zase nechat na někdy příště. Stejně jako Gamle Strynefjellvegen (sníh), serpentiny mezi Aurdalem a Laerdalem (sníh) a město Bergen (zajížďka 200 km, lítají tam přímé lety z Prahy, tak to některý víkend snad zvládneme).

Fotogalerie zde: https://photos.app.goo.gl/ztmRLMuGKLJd92m22

Část druhá – vnitrozemí

Namísto cesty serpentinami jsme byli nuceni obrátit kurs do vnitrozemí a nebylo to nakonec špatné. Dostali jsme se totiž na rozhraní několika národních parků a dojeli do města Lom, známé svým starým dřevěným kostelíkem ze 13. století. Tam jsem Markétku vytáhnul na další túru do prudkého kopce a ten jsme ani nevyšli. Jen jsme se z půlky strmého stoupání podívali na Galdhopiggen v dálce (nejvyšší horu Norska) a chvíli obdivovali rozhled na tři národní parky – Jotunheimen, Reinheimen a Rondane. V posledně jmenovaném jsme si udělali ještě jednu túru, a to k horské chatě Rondvassbu od parkoviště Mysusaeter. Túra byla unikátní tím, že vyjedete serpentiny na náhorní plošinu a pak jdete k chatě jen rovně. Výškové převýšení za celý den (tj. za nějakých 16 kilometrů) jsme měli něco okolo 30 m, fakt úplná placka, ale obzor lemují krásné dvoutisícové vrcholky a vůkol samý vřes. A bahno a sníh a tak..

Volný den, kdy jsme nikam nešli, jsme celý strávili v autě cestou do Alesundu, jinak zvaného Benátky severu. Padesátitisícové (velko)město rozkládající se na několika ostrovech navzájem propojených mosty a podmořskými tunely má dokonce i své vlastní letiště s přímými linkami mj. z Gdaňsku a Kaunasu. Proto ta polština a ruština na ulicích.. Vyhlídka na hoře Aksla nad městem umožňuje krásný výhled i na okolní ostrovy, vede na ni pěšinka z městského parku a má 418 schodů. Na půli cesty zpět jsme se zastavili ještě u Trollveggen (Trolí stěna, známý horolezecký útvar) a Trollstigen, dle Top Gear druhá nejkrásnější cesta v Evropě. 11 úzkých serpentin, vodopád na půli cesty, krásný rozhled do ledovcového údolí a kolony všech těch, kteří si ji chtějí taky za volantem nebo řidítky vychutnat.

Fotogalerie zde: https://photos.app.goo.gl/syfrKIrjhBK1y2Ik2

Část třetí – města

Po výletě do Alesundu a procházce v Rondane jsme se začali přesouvat na jih, zastavili se cestou v Lillehammeru a blízkém okolí proslaveném olympiádou před více než 20 lety a zkusili Šůšn jako Standa Řezáč (odkaz zde, oficiální jméno vesnice je Sjusjoen [šü-šö-en], v překladu sedm jezer). Hokejovou halu v Gjoviku jsme nestihli, ale doporučuji si o ní alespoň něco přečíst – je to architektonicky i stavebně zajímavé místo: hala je komplet vytesaná do skály (na které jsou postavené domy). Pak jsme už dorazili do Oslo – je sympatické, centrum je dost malé, ale přitom má přibližně 700 tisíc obyvatel roztahaných do domečků v širém okolí. U přístavu a pevnosti Akershus postavili novou budovu národní opery, která sice šikmá, ale dostatečně málo šikmá – takže se po ní dá vyjít na střechu. MHD loď jsme nestihli, ale dojeli autobusem aspoň k muzejím Kon-Tiki a dalším na poloostrově Bygdoy. Dále rozhodně doporučujeme navštívit lyžařský areál se skokanskými můstky Holmenkollen: k němu vede linka metra/železnice 1, jste tam za 20 minut z centra a když si sednete na správnou stranu vozů, tak budete mít i hezký výhled na město. Samotné můstky lze prochodit bez omezení, placené vstupy jsou jen do sportovního muzea a na věž nejvyššího můstku.

V Oslo jsme sttrávili nakonec čtyři noci a pak jsme už jen vyrazili dále na jih. Poslední přespání jsme si rezervovali přes airbnb.com v Malmö. To je známé zejména dvěma stavbami: končí zde Oresundský tunel/most/mostotunel z Kodaně, propojující od roku 2000 Švédsko s Dánskem po silnici a železnici, a výšková budova Turning Torso z roku 2005, nejvyšší ve Skandinávii. Pak nás čekal už jen trajekt do Rostocku a v neděli o půlnoci 4.6. jsme byli zpátky v Praze. Celkem najeto 4900 kilometrů, z toho 2400 cestou do Norska a zpět a pak 2500 km po Norsku. Náklady cca 38 tisíc Kč na oba, se vším. Přesný itinerář a vyúčtování dole.

Fotogalerie zde: https://goo.gl/photos/gctmHQwsCdf3bwUP9

Další navštívená místa výše neuvedená

Fjaelland, norské hlavní město knih a Jostedalsbreen: do Fjaellandu kdysi jezdil trajekt, ale pak postavili tunel, trajektu nebylo třeba a ze starých odbavovacích budov je jeden velký antikvariát. Čtyři baráky nacpané knížkama, jeden regál i v angličtině.

Tunel mezi Aurdalem a Laerdalem: mezi těmito dvěma městy vede horský průsmyk, cesta sice krásná, ale úzká, nebezpečná a obtížná. Tak se Norové rozhodli pod skálou postavit tunel – má 24 kilometrů, trvá 20 minut ho projet a aby se u toho řidič neunudil k smrti, tak každých 6 km je odpočívadlo osvětlené do různých barev (modrá, červená apod.)

Flam a železnice Flamsbana: jedna z nejdůležitějších železnic v Norsku vede z Oslo do Bergenu, spojuje tak dvě největší města. Prochází i nedaleko přístavu Flam s jediným problémem, je totiž asi tak o 300 výškových metrů výše než je fjord. Železnice, která obě místa spojuje, je dlouhodobě vyhlašovaná jako nejkrásnější v Evropě – několikrát po mostech překračuje strmé údolí, prochází asi 20 tunely a v divokých serpentinách stoupá až k Myrdalu. Doporučujeme koupit si jen jednosměrnou jízdenku nahoru a pak si těch pár kilometrů sejít dolů pěšky. Někdy v létě, za tepla a sucha.

Andalsnes: nejsevernější bod naší cesty, končí tam jiná odnož železnice (Raumabana) a jezdí sem až 4 vlaky denně. A kromě toho tam mají ještě kulturní muzeum zdejšího regionu. Jinak už nic.

Tipy na cesty

  • Registrace SPZ předem: na mnoha místech v Norsku se platí mýto, strhává se automaticky dle SPZ. Kdysi se musela vozit krabička s přednabitým kreditem, to už není potřeba. Tuším že od 2015 stačí vyplnit údaje na autopass.no a dodatečně přijde faktura. Nám přišla asi na 1800 Kč, platí se normálně tuzemským bankovním převodem (mají otevřený účet ve Fio).
  • Ceny: báli jsme se, že Norsko bude drahé, ale nepřišlo nám to tak. Jasně, jako všude ve Skandinávii je drahé kvůli vysokým platům to, kde je na druhé straně člověk – tedy služby (restaurace, kadeřnictví, MHD apod.), alkohol (aby se neuchlastali, když mají ty vysoké platy) a hotely. Na druhou stranu nás překvapilo, jak levný byl benzín (v přepočtu 34-40 Kč v době, kdy v CZ stál 31), nakupování v supermarketu (tuňáková konzerva, co chutnala skutečně jako tuňák, za 15 Kč) a ubytko v kempech (1 noc vyšla v kombinaci auto+stan+2 lidi s kuchyní k dispozici na 550 Kč).
  • Řízení v Norsku: je hrozná pohoda, ale pro choleriky nebo notorické spěchače je to trest. Všichni jedou stejně rychle (na tachometru povolený limit plus deset), mezi libovolnými městy je většinou jen jedna cesta (takže vám třeba 30 kilometrů do zrcátek svítí stejná světla) a dálnice jsou zpoplatněné mýtnými branami každých pár kilometrů, takže se na ně stejně vykašlete a vrátíte se na okresku s jejich limitem 80 km/h. Teda vlastně 90. Ale nevadí to – aspoň je dost času kochat se krásami krajiny. Akorát si zkontrolujte, že už jsou všechny cesty otevřené – web norského Ředitelství silnic je zde – vegvesen.no
  • Mýtné brány: jedinou výtku mám k těm branám, takovou typicky českou. Mají je postavené tak, že některé úseky prostě po okresce nejdou projet – brána je tam taky! 🙂 Takže jeden most, co měl stát 90 NOK, jsme objeli po okresce za 2×45 NOK, a jeden úsek dálnice za 25 NOK jsme jeli okreskou asi za takových nějakých 25 NOK. A když někde postaví tunel s poplatkem 40 NOK, původní cesta je zaslepená a jsou na ni postavené dálniční betonové bloky nebo je rovnou kus zasypaný. Můžeme proti tomu bojovat, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi všechno, co s tím můžeme dělat..
  • Přesuny z místa na místo: všechny hrozně trvají (jak se tam jezdí pomalu), na druhou stranu tam je přes léto světlo opravdu dlouho, západ Slunce typicky kolem 22.30, podle toho jak moc na severu jste. Ale počítejte s tím, že personál kempů je přítomen max do 22h, takže buď to chcete a musíte stihnout, anebo risknout přespání bez placení a doufat, že v noci nepřijde nějaká kontrola nebo tak něco (v půlce kempů jsme dostali lísteček/doklad o placení, který jsme si měli dát na palubní desku nebo zpětné zrcátko).

Plán cesty – itinerář

Den 0 (čt 18.5.): Praha – Berlín (~400 km)
Den 1 (pá 19.5.): Berlín – Hirtshals – trajekt Kristansand – přespání v lese (~700 km)
Den 2 (so 20.5.): přespání v lese – Lindesnes – Mandal – kemp v Sandnes (348 km)
Den 3 (ne 21.5.): Sandnes – Stavanger – Preikestolen chata – přespání v lese u Viku (170 km)
Den 4 (po 22.5.): přespání v lese – Sand – Odda – Kinsarvik (220 km)
Den 5 (út 23.5.): Kinsarvik – Eidfjord – Flam – Aurdal kemp (160 km)
Den 6 (st 24.5.): Aurdal – Flam – Stegastein – Ovre Ardal – Fjaelland, kemp Boyum (255 km)
Den 7 (čt 25.5.): Fjaelland – Mundal – ledovce Boyabreen a Supphellbreen – Stryn – kemp Furuly u Skjaku (242 km)
Den 8 (pá 26.5.): kemp Furuly – Lom – výšlap – Otta – Dovre – kemp Toftemo (135 km)
Den 9 (so 27.5.): kemp Toftemo – Trollveggen – Trollstigen – Alesund – vyhlídka Aksla – Andalsnes – kemp Toftemo (498 km)
Den 10 (ne 28.5.): kemp Toftemo – Otta – Mysusaeter – kemp Toftemo (115 km)
Den 11 (po 29.5.): kemp Toftemo – Kvitfjell – Hunderfossen – Lillehammer – Sjusoen – Hamar – Oslo (388 km)
Den 12-15 (út 30.5. – pá 2.6.): Oslo
Den 16 (so 3.6.): Oslo – Göteborg – Malmö (622 km)
Den 17 (ne 4.6.): Malmö – Trelleborg – trajekt do Rostocku – Praha (570 km)

Počet dní: 17

Najetých kilometrů: 5000

Utracených financí: 36 500 CZK
z toho benzín 10 500, trajekty+vnitrozemské 5500, mýta a vjezdy 2500 (612 NOK mýto, 220 NOK vjezdy), MHD Oslo 1500 (480 NOK), ubytování 7500, jídlo 5000, nákupy dárků a vybavení 2500, pojištění 2000

 

Na pár dní do Lucemburska

Na druhý květnový víkend jsme dostali pozvání za známou do Lucemburku, tak jsme toho využili a vyrazili. V ČR letos květnové státní svátky připadly na pondělky a to k prodlouženému víkendu přímo svádělo.

Praha – Luxembourg – Bech – Praha; cca 2000 km celkem (1500 cesta tam+zpět, 500km po okolních obcích; termín 5.-8.5.2017; celkové náklady 7500 Kč

Kromě samotného města Lucemburk jsme stihli navštívit i belgické opatství Abbaye d’Orval, známé výrobou vlastního piva (jako ostatně každé druhé v Belgii 🙂 a udělat si jarní procházku na otevření turistické sezóny v okolí města Bech.

Zajímavosti:

  • překvapilo nás, jak strmá je skála, na níž je město vystavěno – na několika místech je pro pěší připraven výtah (anebo schody pro sportovce 🙂
  • v Lucemburku mají náměstí Jana Palacha – týden po nás jej přijel osobně navštívit a pochválit i náš premiér.
  • turistické značení v LUX sice není na úrovni českého, zato servis pro turisty je excelentní. Na začátku turistické trasy je půjčovna vybavení včetně pohorek, čelovek a podobně – půjčovné se neplatí, jen je potřeba vše donést zpět. Na konci trasy u bývalého nádraží Bech pak čekaly shuttle busy, které nás dovezly zpět k autu.
  • zmatení jazyků, národů a místních příslušností je velké – běžně jsme za den projeli troje hranice a mluvili několika jazyky, šílený zmatek, ale se svou organizovaností to pořád tak nějak zvládají..

Fotogalerie zde: https://goo.gl/photos/JPgZFdMqKnsbygpn8

Na pár dní do Berlína a Bukurešti

V listopadu jsme se rozhodli zastavit se do Berlína a Bukurešti, chtěl jsem totiž opět po mnoha měsících sedět v letadle a Ryanair nabízel mezi těmito dvěma městy velmi levné letenky. A taky byl v Česku státní svátek a nemuseli jsme si tak brát dovolenou na celou cestu.

Fotogalerie je zde: https://goo.gl/photos/JVdc6DAcs6NGCgdZ7

V Berlíně jsme stihli vidět Braniborskou bránu (zdálky, ve městě byl totiž Barack Obama, a tak byla část centra města pro turisty uzavřena), park Tiergarten, památník obětem holocaustu, muzeum Topographie des Terrors, pozůstatky berlínské zdi, Checkpoint Charlie a okolí Alexanderplatz a televizní věže.

O Bukurešti jsme neměli žádné představy a očekávání. Ani jeden z nás tam nikdy nebyl, měli jsme jen rámcovou představu. Vidět Ceaucescův palác, uvidět i trochu starého města a blízkého okolí.

Když to srovnám s výletem na Kokořín …

.. tak co je tady? Prd. I když je pravda, že vydat se na Kokořín v poslední víkend tohoto roku, kdy byla tato zřícenina otevřená, taky nebylo nejchytřejší. Stánky okolo hradu nikde nebyly, občerstvení bylo k dispozici pouze dole v údolí a poslední prohlídka začínala o půl čtvrté odpoledne. Nešli jsme. Aspoň jsme pak stihli dojít zpět k autu za světla a mohli jsme se cestou pokochat výhledy na podzimní scenérie, které za to stály.

Pár fotek zde: https://goo.gl/photos/3MEt9YxVtZx8Deos5

Vzali jsme to i jako testovací výlet pro naše trekové hole za pár stovek z Aukra a byli jsme pozitivně překvapeni, že to nebyla úplná hrůza. Cesta ubíhala rychleji, než jsme si mysleli, a ani nakonec nevadilo, že byla o pár kilometrů delší, než jsem Markét sliboval 🙂

Kokořín: středověká tvrz na pískovcové skále, 10 km severovýchodně od Mělníka. První zmínka je z roku 1320, od 16. století ve špatném stavu, za Rakouska se nesměl opravovat a stával se útočištěm lupičů. Nyní je hrad v soukromých rukou rodiny Špačků, kteří na začátku 20. století hrad opravili a otevřeli veřejnosti, po vyvlastnění a následné restituci je zpět v soukromých rukou od roku 2006.

Informace, vstupné, otevírací doba: http://www.hrad-kokorin.cz/vstup.html

Datum návštěvy: 2016-10-29

Drážďany před adventem

Po celý advent jsou Drážďany známé svými trhy. My jsme se rozhodli prozkoumat toto město ještě než na všech drážďanských náměstích vyrostou stánky se svařáky, preclíky a vánočními ozdobami. Bohužel na říjnový státní svátek mělo stejný nápad několik set krajanů, takže jsme měli při příjezdu trochu problém zaparkovat. Do bojů o zlevněná trička a jiné oděvy jsme se taky nechtěli pouštět – vyřešili jsme to procházkou i v tom nepříjemném deštivém počasí, které v Sasku panovalo.

Fotogalerie zde: https://goo.gl/photos/AyFXiF5Wdo9MXaMr9

Drážďany: hlavní město spolkové republiky Sasko, cca 550 tis. obyvatel, s okolními obcemi hospodářsky nejsilnější oblast východního Německa.

Proč se jet podívat: mimo zmiňované adventní trhy je zajímavé sledovat, jak vypadá město, které bylo před 70 totálně zničeno. Z dalších důvodů

Co vidět: zámek Zwinger, Semperoper – budovu Saské státní opery, katedrálu katolickou (Hofkirche) i protestantskou (Frauenkirche)

Datum návštěvy: 2016-10-28

Zářijový výšlap na Ještěd

Před několika lety, to když jsme spolu byli ještě krátce, jsem vzal Markét na Ještěd. Měla tehdy strach, že ho nevyjde (taky bylo celkem špatné počasí), tak jsme nahoru jeli lanovkou a sešli kopec pouze dolů. Od té doby jsem jí několikrát připomenul, že nám toto místo stále chybí vyjít pěšky i nahoru. A až letos přetekl kalich trpělivosti a souhlasila s tím, že teda půjde, ale jen proto, aby to ode mě už nemusela poslouchat. Na vrcholu, u teplého čaje a s výhledem do krajiny, mi pak oznámila, že to vlastně nebyla taková hrůza a měli bychom si takové výšlapy dělat opakovaně..

Fotogalerie je zde: https://goo.gl/photos/QHM44S6eKduoR5WYA

Ještěd je nejvyšší horou Jizerských hor, vrchol se nachází ve výšce 1012 metrů nad mořem a nejsnadněji se na něj dostanete lanovkou z Liberce-Horního Hanychova. Nebo po některé z mnoha a mnoha značených tras, které okolím vrcholu procházejí. Pod kopec a pod lanovku jezdí tramvajová linka č. 2 z libereckého autobusového nádraží.

Na samotném vrcholu se pak nachází restaurace a Hotel Ještěd s kapacitou až 51 míst. Nachází se v prostoru stavby televizního vysílače, zpracovaného na místě bývalé horské chaty a později hotelu, který roku 1963 vyhořel. Architektonickou soutěž vyhrál Josef Hubáček s návrhem současné podoby vysílače, který byl otevřen roku 1973, a za svůj počin získal mnoho ocenění od designérů v Česku i zahraničí.

Jeden den v Kutné Hoře

Před naší cestou za teplem a sluníčkem jsme se zastavili v jednom z nejvíce navštěvovaných turistických míst České republiky – Kutné Hoře. Kostnici jsme bohužel nezvládli vidět, ale výhled z ochozu okolo kostela sv. Barbory do údolí stál za to.
Vtipnou historkou byla automatická komunikace v angličtině u průvodčí ve vlaku, protože kdo jede ve středu dopoledne z Prahy do Kutné Hory, je přece automaticky cizinec 🙂

Fotoalbum je zde: https://goo.gl/photos/GKV9rmKtRVjRD9Dk8

Kutná Hora, patřící mezi UNESCO místa, je známá těžbou stříbra, ale zejména kostelem sv. Barbory v gotickém stylu, a zejména kostnicí (skladištěm kostí obětí moru) v podzemí pod kaplí Hřbitovního kostela Všech Svatých ve vedle ležící obci Sedlec. Ano, kutnohorská kostnice ve skutečnosti v Kutné Hoře vůbec není 🙂

Datum návštěvy: 2016-08-10

Čestnost a vstřícnost

Co jsem přijela do Dánska, mám pocit, že lidi jsou tady, tak nějak víc vstřícní, čestní a věří vašemu slovu. A po čase se z pocitu stala i zkušenost, kterou jsem já nebo někdo v mé blízkosti zažil. Ráda bych se s vámi o tyto zkušenosti teď podělila:

1) Rozbitá žárovka – někdy v září jsem si koupila žárovku, s tím, že na obalu bylo napsáno, že má svítit až 10 tisíc hodin. Jenže po asi 14 dnech přestala svítit a upadl jí kryt. Účtenku jsem samozřejmě vyhodila, k čemu bych jí měla, když má žárovka svítit 10 tisíc hodin, že. Ale líná huba holé neštěstí, tak jsem šla do obchodu, k de jsem jí koupila a narovinu řekla co se stalo, že nemám účtenku, ale mám výpis z platby kartou. Prodavač se se mnou bavil anglicky a bez debat mi dal novou. Byla jsem docela příjemně překvapená.

2) Špatně vydané peníze z pokladny – tohle se přímo nestalo mě, ale příběh je z první ruky. Kamarádka nakupovala oblečení a platila v hotovosti. V dalším obchodě si uvědomila, že jí špatně vydali a že jí vrátili jen drobné do 100DKK ale už ne papírovou 100DKK. Tak se vrátila do onoho obchodu a vysvětlila co se stalo. Prodavačka jí sdělila, že hned jí ty peníze nemůže vrátit, že musí udělat inventuru kasy na konci směny, a že pokud tam ty peníze budou přebývat, tak jí je vrátí. Vzali si její telefonní číslo a poslali jí domu. Pamatuji si, že ten den byla celkem vytočená, protože nevěřila tomu, že by jí ty peníze vrátili (předsudky z domu). A světe div se oni jí skutečně z toho obchodu volali, že ty peníze přebývají a že si pro ně může přijít.

3) Pokuta za špatné parkování – před Velikonocemi jsem tu měla na návštěvě kamarády, jako všichni před nimi i oni přijeli autem a parkovali před mým bydlením. Všude se za parking platí, tak jsem jim dala papír A4, od firmy co mi pronajímá bydlení, s tím, že tam můžu parkovat. A co se nestalo, jako třetí návštěva v pořadí dostali pokutu (650DKK), s tím, že to parkoviště není určené pro tu firmu, která mi pronajímá bydlení. Kdyby šlo o pokutu 100DKK tak jí asi zaplatíme, ale 650DKK je docela pálka. Takže jsem sebrala veškerou svou odvahu a zavolala dané firmě, co mi pokutu dala, že proč mi jí dala, že tam bydlím. Byl to docela dlouhý rozhovor, kdy jsem po pravdě vysvětlila, že jsem žila v domnění, že tam mohu parkovat, protože je to před mým domem. A že se snažím momentálně zjistit od firmy, co mi pronajímá byt, kde že to můžu vlastně parkovat. Ale protože jsem na dovolené mimo Dánsko, nemůžu se jim dovolat ani je osobně navštívit. Pán od „parkovací firmy“ nejdřív, že to musím zaplatit, ale po čase změnil názor a oznámil mi, že to platit nemusím tu pokutu. To byl pro mě celkem šok, příjemný.

Musím říct, že v obou mých případech, jsem mluvila pravdu, i když jsem mohla tu skutečnost přikreslit, aby hrála v můj prospěch (ne přímo lhát, ale vykreslit to lépe, zamlčet nějaký ten fakt) a vyplatilo se to. Lidi prostě věří tomu, co říkáte. To se mi potvrdilo i ve škole. V květnu máme v jednom předmětu povinné prezentace, které se musíme zúčastnit, abychom mohli na zkoušku. Je to ve stanoveném termínu a omluva jen nemoc a dopis od lékaře. No a mě se to zkřížilo s možným pohovorem v Česku, kde chci/potřebuji být a tam je termín taky stanovený. Tak jsem se šla zeptat vyučujícího, jestli je aspoň miniaturní šance, že bych tu prezentaci mohla mít jindy, že mám důležitou věc. Okamžitá reakce, ano není problém 🙂 a ani po mě nechtějí žádné potvrzení, že skutečně jdu na pohovor a nevymýšlím si.

A nakonec taková drobnost, všichni jsou zvyklí tady nechávat své věci ve třídách a jít třeba na oběd, nebo sedí v PC učebně a odskočí si někam pryč. Nic si sebou neberou, všechno zůstává v dané učebně. Přemýšlím, jestli jsem z domu už tak poblázněná, ale já si ani v Česku na škole nikdy nenechávala věci jen tak ležet někde, ani když jsem šla na záchod.

Před nedávnem mi byl představen koncept, který vládne Skandinávským zemím, jmenuje se to Jante Law.  A říkám si, že to asi vysvětluje hodně toho, co v Dánsku vidím a zažívám. Zahrnuje to věci jako zdvořilost, skromnost, nepovyšování se nad ostatní apod.

Postřeh cizince žijící v Dánsku (v angličtině) k tomuto tématu: http://www.foreignersindenmark.dk/display.cfm?article=1000552&p=1000549&page=Jante+Law

Anglická wikipedie na toto téma: http://en.wikipedia.org/wiki/Law_of_Jante

Česká wikipedie, toho moc nemá, pouze překlad 10 „přikázání“, ale myslím si, že takhle je to velmi vytržené z kontextu a člověk by mohl nabýt dojmu, že je to hodně negativní věc (nesmíš, nemůžeš, nejsi atd.) http://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1kon_Jante Spíš si myslím, že lidi se tím učí být víc pokorní a spokojení s tím co mají. Hezky to podle mě vystihuje tento článek (v angličtině) http://blogs.denmark.dk/sharmi/2013/04/11/who-cares-what-you-do-for-a-living-in-happy-denmark/

Zkouškové

Už je to nějaký ten pátek, co mi skončilo zkouškové, ale bylo by vhodné se o něm zmínit. Přeci jenom to vypadalo jinak než v ČR. Všechny 4 zkoušky byly ústní, toho jsem se trošku obávala, jednak na bakaláři jsem měla minimum ústních zkoušek (vybavuju si jen 3 státnice) a taky jsem se zatím nikdy neučila nic v angličtině (teorie apod.).

První zkoušku jsem měla 2 dny po příjezdu z Vánočních prázdnin, a protože ještě před prázdninami jsme měli s učitelem opáčku a diskuzi, tak jsem na to byla relativně připravená. Jen jsem se doučila ty části, ve kterých jsem si nebyla jistá. Tenhle předmět mě hodně bavil, takže nebyl až takový problém se na zkoušku učit 🙂 Věděla jsem, že se musím naučit vše, protože zkouška pokrývala celý semestr. Měli jsme mluvit o všem. Byla jsem hodně nervózní, ale spíš tím, že to byla první zkouška. I když, když vyšel první člověk s výsledkem za E (3) tak jsem trošku znervózněla. Přímo zkouška byla, ale pohodová, tak jak zatím vždy, učitelé byli v klidu, nepovyšovali se, neměli potřebu dát mi něco „sežrat” nebo si mě vychutnat. Byl to dialog a diskuze, kde jsem teoriemi podkládala své názory. Jediné co mi bylo vytknuto, že jsem nebyla iniciativní. Místo, abych po zodpovězení vylosované otázky sama určila směr své zkoušky, čekala jsem, na co dál se mě zkoušející zeptá. Prví A (1) spolu s 10 kredity v kapse.

Druhá zkouška následovala za 2 dny, to už jsem měla pocit, že jde do tuhého. Sice to byl předmět jen za 5 kreditů, ale obsahově jsem měla pocit, že by si zasloužil alespoň 10. Na druhou stranu jsem věděla, že na rozdíl od první zkoušky mám 20 min na přípravu a můžu si vzít všechny svoje materiály na tu přípravu a vím, že si vylosuju jen jedno téma z 15. Měla jsem celkem štěstí na otázku, na přípravě jsem si jen sepsala body, které jsem věděla. Takže tato část byla ok, pak ale došlo na jeden odborný článek a jeho interpretaci a ten jsem jaksi moc nečetla. Při čekání na výslednou známku jsem měla pocit, že to nemám šanci udělat nebo jen těsně a velmi mě překvapilo, že jsem dostala za C (2). Vyučující to komentoval se slovy, že bylo vidět, že jsem věděla, o čem mluvím atd. Jen do té hloubky už jsem to moc neměla probádané. Musím říct, že se ale při zkoušce snažil dovést nás na správnou odpověď, jinak interpretovat otázku atd. Taky byl velmi vstřícní a přátelský, jsme si rovni, jdeme si popovídat na určité téma.

Třetí zkoušku jsem měla až skoro za 14 dnů a protože bych se mohla nudit 🙂 tak jsem jela na týden do ČR prezentovat Dream Foundation. 🙂

Po návratu jsem měla pořád ještě 4 dny na přípravu na třetí zkoušku, tentokrát za 10 kreditů a z té jsem měla dost obavu. Neměli jsme, žádný čas na přípravu a musela jsem umět vše, protože jsme prošli tématy za celý semestr. Den před zkouškou už můj mozek nefungoval, asi jsem to s tou přípravou trochu přehnala. V den zkoušky nervozita narostla, jednak jsem měla trošku pocit, že naše profesorka nemá typický dánský přístup rovného dialogu a taky jako druhý přísedící byl vyučující z Aarhus University, která je jedna z nejlepších v Dánsku. Tady ta zkouška byla hodně o diskuzi a o tom, že si za svým názorem stojím, jsem schopna propojit jednotlivé teorie apod. Zkouška trvala 30 minut, a vylezla jsem z ní celkem vyždímaná, ale dostala jsem za A (1) s jedinou výtkou, že nejsem iniciativní  😀 a proto dostávám stupidní otázky, na které není odpověď, ale musím na ně odpovědět, abych nevypadala blbě 🙂 (u oné otázky jsem mlčela několik minut a snažila se kreativně odpovědět).

Poslední zkouška byla za 5 kreditů, na 20 min bez přípravy. Už se mi docela nechtělo učit, hlavně tenhle předmět byl hodně praktický, kdy jsme organizovali kreativní kemp. Předem jsme museli napsat dvě seminárky, teoretickou část ve skupině, ve které uvedeme na základě, jakých teorií jsme zorganizovali ten kemp, a druhá byla reflexe toho co nám ten předmět dal. Před Vánocemi jsme obě části poslali na kontrolu. Teoretická část nám byla schválená jako vyhovující a u mé osobní mi bylo dvakrát vytknuto, že je velmi deskriptivní a nepopisuju své emoce. No a u zkoušky mi bylo řečeno, že teoretická část je hrozná a s těží jsme s ní prošli (tzn. za E (3)) a má osobní je úžasná 😀 tak se mi chtělo smát. Moje ústní část zkoušky taky dopadla dobře, ale kvůli špatné teoretické části jsem dostala za C (2), protože se to průměruje.

Nakonec to dopadlo tedy dobře, měla jsem A, C, A, C (1, 2, 1, 2). V dánském známkování to bylo 12, 7, 12, 7. Zjistila jsem, že ústní zkoušky nejsou tak zlé, pokud jste na ně připravení, a znáte i protiargumenty a teorie, které vyvrací teorie nebo s nimi nesouhlasí. Zjistila jsem taky, že mi moje teoretické bakalářské studium něco přineslo. Není mi divné, že na magisterském studiu po mě chtějí jen teorie a pak až někde jako poslední bod praktickou aplikaci. Lidi co přišli z praktických škol (business academies) měli problém, že oni jsou zvyklí nejdřív to prakticky aplikovat na příkladech a pak někde je ta teorie, ale na této škole jim to bohužel vyneslo horší známky, než mě. Ještě jedna poznámka, tady když se zkouší tak máte vždy 2 zkoušející, aby byla zaručená objektivita. První člověk je váš učitel a ten druhý je buď internal censor (někdo z vaší školy) a nebo external censor (někdo z jiné dánské školy).

Teď jsem v půlce druhého semestru, mám celkem 5 předmětů a jen 2 mají ústní zkoušku. Zbytek jsou seminárky. Tak jsem na to zvědavá, uvědomila jsem si tu totiž, že mluvení a ústní zkoušení je pro mě jednodušší než písemný projev.

Co nového ….

Tak jsem se dívala, že od prvního týdne školy jsem už nic nenapsala 🙁 a to jsou už přes 2 měsíce.

Takže co se událo:

– už existuju i pro dánské úřady, získala jsem dánské CPR number (něco jako naše rodné číslo), takže si můžu otevřít účet v bance, začít chodit na kurzy dánštiny a taky začít pracovat 🙂

– proběhly nám podzimní prázdniny, které jsem strávila v Česku 🙂 částečně tím, že jsem obcházela střední školy a mluvila se studenty o možnosti studia v zahraničí (za rok vám povím, jestli to k něčemu bylo)

– ve škole to jde, dva předměty (ze 4) mi už v podstatě skončily 🙂 akorát k nim musím napsat seminárky a udělat prezentaci

– začala jsem chodit na dánštinu – což je na jednu stranu docela síla, je to hodně těžký jazyk (hlavně co se týče výslovnosti), na druhou stranu je sranda, poslouchat lid z různých zemí jak se snaží správně dánsky něco vyslovit 🙂

Pomalu, ale jistě už začínáme s lidma tady plánovat Vánoční party, návštěvu Vánočních trhů atd. Tak jsem zvědavá, jak se Dánové staví k Vánocům a jak prožívají celou tu předvánoční atmosféru. Všechno vypukne někdy příští týden, kdy do Koldingu přiletí Julemanden (dánský výraz pro Santu Clause) helikoptérou 🙂