Po třech hodinách ve vlaku jsme dorazili do Surabayi, která se měla stát naší základnou pro poslední týden v Indonésii, jenže zklamání. Město samotné sice má několik zajímavostí (pomník osvobození, katedrálu), svezli jsme se tříkolkou becakem (tomu chlapíkovi, co šlapal do pedálů, jsme to moc nezáviděli), ale jinak je to jenom průmyslové centrum a přístav. A hlavně jsme měli smůlu na ubytování.
V tak otřesném hotelu jsme nespali za celý pobyt, usnul jsem až ve tři ráno po zabití sedmnácti komárů, utopení tří švábů a rozplácnutí asi deseti dalších brouků, co mi lezli po posteli (musím si někde najít, jestli to byly ty štěnice nebo ne). A ze strany hotelu absolutní neochota něco řešit. Ok, jedeme pryč.
Další den ráno jsme vyrazili na nedaleké nádraží pro lístky. Čtyřhodinová cesta do Malangu třídou Economy, dva lidi, prosím. 8000 rupií, OK, cože, za oba? Čtyři hodiny ve vlaku a my za to každý dáme 8 korun? Heh, tak jo, hádat se nebudem.. 🙂
V Malangu jsme si našli výborné ubytování, za podobnou cenu, bez brouků, se snídaní u rybníčku, rychlým internetem.. A ještě jsme potkali německý pár a jejich indonéskou kamarádku, kteří nám ukázali několik dobrých místních restaurací a dali tipy, co je k vidění okolo. Taky nám vysvětlovali jak Malang vznikl – prý ho založili Holanďani, protože je to evropštější teplota (tedy chladněji než všude okolo) a je to naprostá placka (tedy úplné Holandsko :).
Nám to teda jako placka úplně nepřišlo, zvlášť když jsme se na motorce vydali hledat okolní města a chrámy v lesích a na horizontu jsme viděli několik hor s vrcholky v mracích. Ale zima byla, to jo, přechod ze 43 stupňů v Yogyakartě do 25 v Malangu byl poznat. Taky jsme kvůli tomu zalehli s nachlazením a kromě několika výletů jsme v podstatě ten týden proleželi s teplým čajem a kafem.
Zajímavosti a tipy: 1) V Surabayi mají mrakodrap ITC, který se oficiálně jmenuje International Trade Center, ale místní mu říkají International Telephone Center. Nic jiného než asi 250 stánků s novými i použitými telefony, jejich opravny a prodejce příslušenství totiž v jeho 7 patrech nenajdete. 2) V Indonésii se platí nejenom vstupní vízum, ale také “výstupní poplatek”, oficiálně nazvaný jako letištní taxa. Jeho výše záleží na tom, odkud letíte a zda se jedná o vnitrostátní nebo mezinárodní let. My jsme platili 150 tisíc IDR každý, ale Jakarta by prý měla být levnější. Hlavně – musí se platit cash..
Zaplatili jsme si odvoz přímo z Malangu na letiště Surabaya a ve středu 9.5. jsme odletěli zpět do Kuala Lumpur. Po noci strávené v našem oblíbeném Chinatownu jsme se další den vydali zpátky na letiště, čekaly nás tři hodiny v letadle do Hong Kongu..