Vnitrozemské městečko Ubud slibovalo podle průvodců velmi zajímavý mix kulturních událostí, okolních starých chrámů a přírody v podobě obdělávaných rýžových políček a lesů s volně žijícími opičkami. A měli pravdu. Všechno výše uvedené se dá v Ubudu zažít a vyzkoušet.
Ubytování jsme našli poměrně snadno – ještě jsme ani nevystoupili z minivanu a už se kolem nás srotili prodejci, kteří pro nás měli zaručeně nejlepší bydlení v okolí. A taky jsou tam nejspíše všichni se všema jedna velká rodina. Na druhou stranu je nutno dodat, že ubytko u Monkey Forestu bylo fajn a za přijatelnou cenu. I bazének jsme vyzkoušeli 🙂
Večer jsme se potkali s dalším Čechem, Martinem, který nám ukázal výbornou místní jídelnu s ještě lepším poměrem výkon/cena u nabízených jídel. Chodili jsme tam pak každý den. Náš průměr jednoho Čecha na cca tři dny pořád funguje..
Do okolí Ubudu jsme se vydali s průvodcem, který nám ukázal nejen nejznámější posvátná místa a chrámy, ale vzal nás taky na kávovou a ovocnou plantáž, kde místní pracovníci k prohlídce nabízejí i rovnou ochutnávku zdarma. Dle našeho názoru byla nejlepší verze Kopi Ginseng (ochucená nějakým sladkým kořenem), ale v Česku ji nejspíš nenajdeme..
Zajímavosti a tipy: 1. Z Evropy jsem zvyklý na to, že každý prodejce se snaží být svým způsobem originální a nalákat zákazníky k sobě něčím, co konkurence nemá. Celou cestu se tady snažím pochopit, jak je možné nejen to, že nabídka výletů je stejná (všech 14 položek na seznamu se shodovalo u všech prodejců, které jsme obešli), ale zejména fakt, že se jejich cena diametrálně liší. Klidně i o 150 procent. 2. Návštěva ovocné/kávové plantáže není běžně na programu žádného výletu. My jsme jednu ze standardních zastávek (Goa Gajah) absolvovali pěšky den předem, tak jsme si program nechali trochu upravit. A rozhodně jsme nelitovali.
Nechali jsme se dovézt i na nejvíc posvátné místo místního náboženství, chrám Pura Besakih, jenže jsme se trefili zrovna do týdne, kde na místo proudí tisíce místních, protože se slaví největší svátek roku. Přesně jeho obsah nevíme, průvodce nám to nevysvětlil, ale každopádně by se všichni obyvatelé Bali měli během toho jednoho týdne do kláštera podívat. Cizinci dovnitř nesmějí, přestože nám místní průvodci (vydržím hodně, ale tihle byli fakt otravní) tvrdili opak. Zůstali jsme tedy stát pod schodištěm vedoucím dovnitř a udělali si pár fotek zvenku. A i za tohle nic po nás nakonec chtěli peníze.. Mimochodem – vstupné 15 tisíc IDR na osobu znamená, že cizinci platí za 2 osoby 35 tisíc. Nenaděláš nic..
Navštívili jsme ještě starý soudní dvůr v paláci v městě Klungkung. Sultán, jeho rodina a blízcí zde žijící byli poslední, kteří se na Bali vzdali Holanďanům. Vybrali si na to perfektní způsob – když byl palác obklíčen, vyšli ven a všech cca 200 lidí se nechalo postřílet. Člověk by si řekl “OK, divoký středověk”, jenže tohle se událo v roce 1908..
Na kulturní vystoupení – originální baliské tance – jsme nakonec oželeli a vydali se dál na východ, do přístavního městečka Padang Bai..