Jako už tradičně nás noční bus dovezl do cílové stanice v nechutně brzkou hodinu. Tuším, že na bangkokském autobusovém nádraží Chatuchak asi neznají rčení o tom, že pět hodin je jenom jednou denně, a to večer..
Naštěstí místní MHD funguje od celkem časných hodin, a tak jsme se na hotel dostali poměrně snadno a rychle. A hlavně levně – autobus stál cca 10 Kč za oba (13 THB nejlevnějším busem, 26 THB klimatizovaným), taxikáři po nás chtěli asi dvě stovky za jednoho. Jen doufám, že těch cizinců, které takhle okrádají na denním světle, je co nejméně.. Odpoledne jsme měli čas si konečně udělat procházku po asi nejvyhledávanější ulici Khao San Road a nechat se překvapovat prodejci ovocných džusů, obleků z pravého kašmíru, naháněčů na ping-pong show a majitelů nejslavnějšího vozítka tuk-tuk, kteří jsou připraveni převézt každého (v každém významu tohoto slovesa).
Ve čtvrtek 21.6. jsme si nechali vyřídit víza do Kambodži a potkali se jak s německým kamarádem Robertem, se kterým jsme trávili několik dní na Perhentian Islands, tak i s českými kamarády Davidem a Míšou, kteří narozdíl od nás svou cestu Bangkokem začínali. Zároveň jsme si naplánovali výlety na další dva dny – chrámy Bangkoku a návštěva nedalekého města Ayutthaya.
Zajímavosti a tipy: 1) Nemůžu si pomoct, ale Khao San Road (zkráceně KSR) mě osobně dost zklamala. Ceny uměle zvednuté na dvoj- až trojnásobek, nejdotěrnější prodejci a davy lidí, kterými není možno projít. My jsme bydleli v ulici Soi Rambutri o blok dále (díky Davide za tip!), kde bylo lidí o poznání méně, jídlo za velmi přijatelné ceny a ještě i chuťově lepší. 2) Víza do Kambodži jsme si nechávali zajistit cestovní agenturou dopředu. Stojí 25 dolarů (přibližně 800 THB) a vyřízení trvá 2 pracovní dny (některé agentury zajišťují i expresní vyřízení do druhého dne, účtují si 1000 THB). Lze je získat i přímo na hranicích, ale to jsme vzhledem k nechvalně známé pověsti hraničních úředníků a policistů a jejich zkorumpovanosti nechtěli riskovat. Jízdenku do Siem Reapu jsme si koupili přímo v Bangkoku (300 THB, vše ceny na osobu) a nemuseli jsme se pak dohadovat s kambodžskými naháněči do soukromých taxíků za několikanásobné ceny.
V centru Bangkoku jsme došli ke královskému paláci, ale kvůli dlouhé frontě jsme se vůbec nedostali dovnitř. Taky nás celkem překvapilo, že cizince rozhlasem v angličtině upozorňují, kde je jediný oficiální vchod a že nemají věřit místním, kteří nabízejí protáhnutí dovnitř. Ale že by s nima něco dělali a zavírali je třeba do lochu za podvody, to ne..
Ayutthaya je bývalé hlavní město ayutthayského království, které se někdy také nazývá Siam. Kdysi bylo nesmírně zalidněné, nyní už na ztracenou slávu vzpomínají jen chrámy a chrámové komplexy, které jsou také zapsány do světového dědictví UNESCO. Průvodci na prohlídku města doporučují jízdní kolo, čímž jsme se řídili a tak jsme na naší cestě použili pravděpodobně poslední dopravní prostředek, který nám ještě chyběl 🙂 Samotné město není až tak zajímavé, ale jednotlivé chrámy, tak jak jsme je navštěvovali, stály určitě za návštěvu a námahu i za toho šíleného horka, které ten den panovalo. Večer jsme ty vypité flašky vody ani nespočítali.
David s Míšou se z Ayutthayi vydali nočním lůžkovým vlakem na sever do Chiang Mai a my jsme jeli zpátky do Bangkoku místní třetí třídou, pravděpodobně opět jako jediní bílí ve vagonu a možná i vlaku 🙂 V úterý 26.6. jsme se brzo ráno nechali vyzvednout minivanem a vyrazili jsme na cestu do Kambodži..