První zastávkou na naší cestě po Kambodži byl Siem Reap, město nedaleko slavného komplexu chrámů Angkor Wat. Po celém dni cestování v minivanu a lokálním autobuse a vzhledem k blížící se bouřce jsme byli velmi rádi, že jsme si rezervovali ubytování v hostelu, jehož majitel pro nás poslal tuk-tuka. Autobus z hranic totiž provozuje nejspíš nějaká kartelová organizace, protože cílová zastávka Siem Reap vypadala spíše jako garáž a autoservis než autobusový terminál, byla plná řidičů místních tuk-tuků a navíc byla od města ještě celkem dost daleko – hotelový tuktukář nás vezl asi 20 minut.
Ze spánku taky nic moc nebylo, ve vedlejším domě od pěti ráno vyhrávala muzika z reproduktorů (prý pohřeb), takže jsme byli rádi za možnost internetu a jídla přímo na hotelu, abychom naplánovali další dny. K večeru jsme si domluvili cestu k hlavnímu chrámu Angkor Wat na západ Slunce a na prohlídku (a ochutnávku) nejznámější místní ulice Pub Street. Samotnou prohlídku areálu jsme začali východem Slunce, prošli jsme si okolní velké chrámy, na jednom z nich našli dokonce i českou vlajku (české neziskovky tady spolufinancují rekonstrukci), vyšplhali se na několik vyhlídek a prošli se i parkem. Po probdělých nocích jsme toho měli celkem dost a vraceli jsme se ještě během dopoledne, hlavně se dospat 🙂
Zajímavosti a tipy: 1) Do areálu okolo Angkor Wat je po páté hodině večer vstup zdarma, což se na západ Slunce výborně hodí, nastává okolo šesti hodin. Dobré místo je před samotným chrámem, ale víc se nám líbil na nedalekém kopečku, kde jsme byli další den. Východ Slunce je opravdu brzo ráno, cca v 6 (je nutno počítat s necelou hodinou cesty a kontrolou lístků), člověk se moc nevyspí.
Další den jsme se vydali k jezeru Tonle Sap, největší vodní ploše v Kambodži, která je při nejvyšším stavu hladiny (rozdíl je 11 metrů!) velká jako pětina Česka – pro představu je to víc než jižní Morava a Vysočina dohromady. Jezero Tonle Sap je propojené s řekou Mekong a zvláštností je, že v období sucha teče voda do Mekongu a v období dešťů, kdy Mekong sbírá vodu z celého poloostrova, teče voda naopak a napájí jezero. I díky tomu na březích jezera vyrostlo několik plovoucích vesnic rybářů, kteří každý den vyrážejí na jezero lovit ryby pro sebe i pro výdělek, a nebo rybí a krokodýlí farmy. Cizinci pak mohou proplouvat vesnicí, doslova koukat lidem do obýváku-ložnice-kuchyně (protože na těch loďkách toho stejně víc není) a pozorovat tak běžný každodenní život. Nám to přišlo až nepříjemné, jako kdybychom chodili v ZOO se dívat, jak se jim na lodičkách žije. Divný pocit..
Zajímavosti a tipy: 2) Že je v plovoucí vesnici nádrž na pitnou vodu, to jsem chápal (jezero mělo sytě hnědou barvu). Že tam najdeme i kostel, to bych ještě taky zvládl. Ale že vedle školy bude i plovoucí basketbalové hřiště, to jsem se musel smát a kroutit hlavou 🙂
Poslední večer v Siem Reap jsme si ještě zašli na kurz vaření a já jsem tak měl příležitost naučit se i jedno z tradičních khmérských jídel “lok lak”. Přesný postup si nepamatuju, ale bylo to z hovězího a chutnalo to excelentně 🙂 Snad někde najdeme recept..
Další dva dny jsme strávili v Phnom Penh, hlavním městě Kambodži. Prošli jsme si nejvýznačnější body – královský palác se stříbrnou pagodou, ruský trh (padělky z celého světa) a zejména věznici Tuol Sleng. Tu provozovali Rudí Khmérové během svého totalitního režimu v 70. letech 20. století a nechala v nás hluboký dojem. Původní základní školu s dostavěnými kobkami pro vězněné a později utýrané nechali Kambodžané po svržení khmérské vlády téměř netktnutou – jako připomínku hrůz jejich režimu. Na Killing Fields za městem, kam chodili umučené vězně pohřbívat, když už v Tuol Sleng nebylo místo, jsme už neměli hlavně morální síly..
V úterý 2.7. jsme opět vstali brzy ráno a nastoupili do autobusu směr Bangkok..